"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

PÁD NA HUBU Č. 264

23. července 2017 v 17:52 | WiXXie |  Myslánka
Jdu s kůží na trh. Bez příkras, omluv či sebezpytování. Prostě to řeknu na plnou hubu. Všechno. Potřebuju se zas nakopnout a třeba to nakopne i pár dalších jedinců, kteří třeba přesně takový nakopnutí potřebují a ocení moji upřímnost.

Nabrala jsem! Hodně! Od doby, co jsem začala hubnout, vážím momentálně nejvíc. Není to původní, jak já říkám porážková, váha 97 kg, s kterou jsem maturovala. Vždycky jsem měla nějakou hranici, přes kterou jsem se nepřehoupla, naposledy byla stanovená na 80 kg, jenže tentokrát jsem tak nějak jenom sledovala jak se číslovka na váze mění a mění, číslo stoupá a momentálně ukazuje skoro 87 kg. To je prostě moc! Paradoxně se necítím ve svém těle nejhůř, tak jako tomu bylo dřív, ačkoli na váhu jsem měla míň, ale cítím to na sobě, vidím to na sobě a nejsem s tím spokojená. Jenomže... nemám sílu a energii s tím něco dělat. Nemám žádnou motivaci, nemám žádný konkrétní cíl. Teda... neměla jsem.


Kolem mě stojí spoustu kamarádek, které mě milují a snaží se mi být oporou v dobrém i zlém a za to jsem jim strašně vděčná. Možná právě díky jedné z nich, která je moje spřízněná duše, co se týče hubnutí a jídla, jsem schopná sama sobě přiznat spoustu věcí. Ona mi jich spoustu přiznala, cením si toho, nikdy to nikomu neprozradím a jsem ráda, že jí můžu občas pomoct v jejím vnitřním trápení.

Takže, kde začít? Na posledním sezení u psycholožky jsme si povídaly o tom, proč neustále tloustnu a hubnu, proč využívám jídlo jako hradbu, proti čemu, komu, proč? Pálila jsem první věci, co mě napadaly a došly jsme společně k tomu, že je to moje volání o pozornost. O pozornost rodičů, rodiny, částečně i okolí. Od dětství mi říkali, že jsem tlustá, ze všech kroužků mě vyhodili, protože jsem pro ně byla tlustá. Když se ale podívám na svoje fotky ze základky, nepřijde mi, že bych byla tlustá. Vždycky jsem měla zadek, boky a stehna, ale to je při pohledu na mojí rodinu dost logický...
Z mamky strany nikdo není hubenej a babička od táty taky ne. Od tý doby, co se mi začala tvořit ženská postava, jsem při focení slýchala: "dávej si ruce sem, ať ty tvoje šílený boky nejsou vidět." A já to dělala. Dávala jsem si ruce vbok, aby boky nebyly vidět. Stoupala jsem si na tříčvrteční pohled, protože tak vypadáte nejhubenější, přijala jsem označení "tlustá", i když jsem nebyla. A pak jsem začala žrát. Ne jíst, fakt žrát. Záchvaty přejídání mě provází asi od deseti let, jen se tomu tak nikdy neříkalo. Ale pravidelně jsem se u babičky přejedla brambůrkama a potom se pozvracela. Pokaždý, i když jsem nemohla oběd dojíst, jsem si přidala. Protože proč? Protože tehdy se pozornost otočila aspoň na chvilku ke mně. To je jedno, že mě rodiče sprdli. Negativní reklama je taky reklama. A tak jsem jedla, jedla, jedla, nechala se nonstop urážet a nadávat si do tlusťochů. Od rodičů, i od okolí. Aspoň si mě na chvilku všimli... když jinak jsem jim byla fuk. Možná, že jim křivdim, ale desetiletýmu dítěti tenhle pocit prostě nedokážete vymazat jinak než činama. Pro malý dítě jsou slova málo.

No a tak jsem se vyžrala do těch skoro sto kil, než jsem se sekla. Tehdy mě urazili dva lidi takovým stylem, že jsem začala cvičit, jíst zdravě a voilá, ono to šlo.
O mojí cestě jsem napsala už jeden článek. No a to je na tom asi nejhorší. Já vim moc dobře, co mám dělat. Jak cvičit, jak jíst. Jenže hádejte co. Já mám pořád problémy s přejídáním. I v pětadvaceti letech jsem schopná, ano, opravdu to dokážu a nedělá mi
to ani moc velkej problém, sníst hned po sobě dva pytlíky brambůrek, tabulku čokolády, meruňkovou kapsu z Tesca, česnekovou pomazánku a dvě kaiserky. Už když tenhle šílenej nákup dávám do košíku, cítím se provinile. Modlím se, aby byly volný samoobslužný pokladny a já tenhle super obsah košíku nemusela ukazovat přímo na pokladně. A když už mám jít na pokladnu, doufám, že proti mně bude stát některá ze silnějších pokladní. Ty mají aspoň trochu pochopení. A doma... doma na to všechno koukám a když se začnu ládovat, pomalu brečím, protože vlastně nevim proč to dělám. Kalorickou hodnotu ani nechci znát, každý sousto jím s pocitem, že tím chci něco zahnat, vyplnit, ulevit si... A když pak na zemi leží prázdný obaly a mně je vlastně docela špatně, pořád si řikám, proč? K čemu? Nedělá mě to šťastnou. Fakt ne...


Když jsem někdy v březnu přestala cvičit, protože jsem se hrozně přetrénovala, a kila se začnínaly pomalu vracet, myslela jsem si, že na 80 kg přijde nějaká epifanie, probuzení a já zase začnu makat. Nezačla. V červnu jsem začala na chvíli.
Aspoň cvičit, na jídle se mi nepovedlo ubrat. Váha už byla na 83 kg a já pořád čekala na nějakou tu spásu. Při 85 kg jsem si říkala, kdy teda mě konečně někdo zase urazí, nazve prasetem, nebo něco podobnýho, abych se mohla naštvat a začít makat... no a ani při těch 86,5 kg to nepřišlo... Když kníkám kámoškám, řeknou mi něco ve stylu: "jako jooooo, něco nahoře máš, ale furt je to v pohodě," jenže! Já už se skoro nenarvu ani do svejch kraťasů a to jsem si je kupovala volnější. O džínách nemluvim a o šatech už vůbec. Inu, prostě ano, nabrala jsem. Hodně. Skoro deset kilo za čtyři měsíce. A opět to bylo asi jen volání o pozornost. Mojí vlastní...

Chybí mi jen motivace. Teda chyběla. Během včerejška a dneška mi konečně došlo, že hlavní a jedinej důvod, proč chci být štíhlá (na moje poměry, protože v očích většinové společnosti nebudu štíhlá nikdy, ale to ani nechci, mám ráda svoje křivky) jsem já. Já a moje tělo. Chci o něj pečovat s láskou, dávat mu fajn jídlo. Ne sračky. Přeju si, aby každý jídlo, který pošlu dovnitř, bylo kvalitní a bylo jezený vědomě. Ale nepůjde to hned. Vymyslela jsem si sama po sebe pozitivní motivaci, kdy si za každý zdravý jídlo ve správnej čas dám do kasičky dvacku. Budu jít nejpozději okolo sedmý večer a když budu mít potom ještě hlad, dám si zeleninu. Na dveře jsem si dala cedulku s motivačním citátem a kamarádka mi vyrobila úchvatný obrázek, který mě fakt pobavil, rozesmál, dostal a mám ho na ploše, protože prostě... díky Míšo. Poprosila jsem kámošku taky o to, aby se mnou prošla plán na cvičení. Kolikrát týdně cvičit, kdy odpočívat a kdy dávat kardio, protože jsem hovado a jsem schopná jet tři týdny bez pauzy a pak se divit, že jsem přetrénovaná. Jsem totiž hovado na entou a chtěla bych dělat všechno naráz, běhat, jógu, pilates, aerial hoop, silový cvičení, thai box, balet... zkrátka mám pocit, že všechno musím dělat hned, že jinak to nestihnu a umřu, aniž bych zkusila ten a ten sport. Což je asi další věc, na který musím pracovat, přijmout to, že jsem taková jaká jsem, že ráda dělám různý sporty napůl pro zábavu a nic vrcholově. Protože včera jsem si dala čtyři série dřepů, kliků a lehsedů, tělo bylo nadšený a moje hlava taky a tím to hasne.

No a zkrátka a dobře, je tady start číslo 265... Prostě další začátek další etapy, kdy už nechci žádných 67 kg, ani 69 kg, ani 75 kg, ani 77 kg... je mi to jedno. Chci se cítit dobře, chci být zdravá. Nezatěžovat klouby a hlavně konečně uzdravit svoje vnitřní dítě. Dát malé Verunce tu péči, lásku a pozornost, kterou neměla. A třeba tentokrát fakt budu mít z jídla kamaráda a z cvičení konečně napořád radost.





Dodatek: Na druhou stranu sama na sobě vidím jak obrovský pokroky dělám. Když jsem začínala sportovat, jela jsem jen na výsledky. Mít co nejvíc kiláků za co nejnižší čas! Ve fitku mít co nejvíc odchozených dní. Další vlna jela na výkon. Chtěla jsem mít vždy u všeho co nejluxusnější počty. Rovných deset kilometrů, rovná hodina, rovných sto dvacet dřepů, jinak nejdeš domů. Pořád všem říkám, že jsem na všechny lidi náročná a tvrdá ale je to nic v porovnání s tím, jak tvrdá a zlá jsem na sebe a jak jsem schopná sama sebe potrestat. Většinou fyzicky. Občas sama sebe biju, nebo koušu, aby to bolelo a já to měla za trest, že jsem třeba snědla něco, co vim, že bych neměla. Se sebepoškozováním jako takovým jsem naštěstí už rok v pohodě. Ale postupem času mi dochází, že o tom život není. Že tělo není můj nepřítel, že se sebou nemám bojovat. Neni s kým a hlavně není proč? Při poslední vlně cvičení jsem cvičila opravdu tak, aby mě to hlavně bavilo... ale opět jsem nakonec sklouzla k vážení se denně a nasranosti kvůli tomu, že nehubnu. Moc si přeju, abych to teď zvládla dlouhodobě. Vesele. Udržitelně. S láskou. Doufám. Přeju si. Věřím... ačkoli si pořád do diáře lepim hvězdičky za to, že jsem cvičila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama