"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

KAM SE PODĚLA MUŽSKOST?

25. června 2017 v 14:59 | WiXXie |  Myslánka
Dostala jsem kopačky... Teda, jestli se měsíční známosti dá říkat vztah. Každopádně známost skončila a mě to dovádí k myšlenkám, že všude okolo mě je plno velice vzácných pokladů v podobě žen a kvanta průměrných mužů. A my se můžeme zbláznit, když se kolem nás mihne jeden, aspoň trochu slušný chlap. Hned bychom ho opěvovaly jak je úchvatný a úžasný a přitom? Vlastně je fakt průměr. Tím nechci svého teď už ex shazovat. Rozhodně je to kvalitní člověk, je chytrý, není alkoholik, ani workholik, nehraje bedny, neprohání kvanta holek ale... tohle by přece měla být samozřejmost. Ne hodno adorace a stavění na piedestal. Nebo v dnešní době už jo?


V návaznosti na můj rozchod se mi jedna kamarádka svěřila s tím, že se jí někdo líbí. Někdo, kdo se shodou okolností nějakou dobu líbil dřív i mně a upřímně? Já být tím chlapem, tak asi skutečně nevím, kterou z nás si případně vybrat, každá má své vlastní kvality a každá je úžasná a tady je ten kámen úrazu. Jak jako, že on si má vybrat? Bože! On by měl skákat radostí, že by o něj stály dvě fantastické ženy a on by se měl rvát, aby si ony všimly jeho v tom kvantu ctitelů.*

Jenomže... my žádné ctitele nemáme. A to je fakt hrozně divný! Jsme super...

Jiná kamarádka mi poslala infografiku, kde se psalo cosi ve smyslu: "Neumím si představit, že se někomu rozbuší srdce jen když mu řeknu "ahoj", neumím si představit, že se někdo usmívá do telefonu když mu napíšu, neumím si představit, že si někdo představuje můj obličej než usíná... Jsem to jenom já. Nic speciálního." Jo, shrnuje to myšlenky většiny z nás. Jenže každá jsme speciální a měly bychom si to uvědomit. Všechny naše kamarádky v nás vidí opravdické poklady, ale my samy v sobě ne, a tak vlastně od života nic moc nechceme a prince nečekáme. Stačí nám hrozně málo, abychom zahořely zalíbením, ačkoli onen člověk mnohdy sotva registruje, že existujeme, zachová se jenom mile a nám to stačí.

Vážně jsme zvyklé, že se s námi jedná hnusně a to, že je někdo milý je pro nás tak nezvyklé, že si to vykládáme jinak? To už je doba vážně tak zlá, že my ženy div nebojujeme, (chraň bůh, v životě bych nepostavila chlapa před kamarádku, nebo obecně jinou ženu, na to mám ženy až moc ráda a moc si jich vážím) aby si nás všiml nějakej průměrnej trouba, jehož jedinou opravdickou předností je, že nešňupe? To už nám stačí průměr, ačkoli my samy jsme drahokam, jen to nevidíme?

Ženy, které ve svých činech nevidí zázraky, zatímco valná většina mužů očekává, že dostanou pochvalu i za to, že se ráno zvedli z postele. Zatímco kolem nás je spousta mužů, kteří nejsou tak hezcí, tak chytří, tak úspěšní... jenže rodiče, hlavně maminky, jim od malička říkali, jak jsou skvělí... zatímco my jsme většinou od nevlastního otce slyšely maximálně: "A nešlo to udělat líp? Jsi tlustá, nežer (sám měl 120 kg)! Nikdy ničeho nedosáhneš! Ty se nikam nedostaneš. Dvojka z matiky? Koukej se zlepšit, ta jednička z češtiny mě nezajímá, ta je snad automatická." A tak i když mnohdy zastáváme fakt vysoké pozice, bereme dvakrát takové platy než oni průměrní muži, dostáváme se na plakáty, dřeme několik týdnů v kuse i ve svém volném čase, pořád si nepřipadáme dost dobré. Ale jsme! Každá žena z mého okolí je hodna adorace a stavění na piedestal. U muže by mělo být placení hypotéky automatické, u ženy to je hodno úcty. Zvykly jsme si zastávat mužskou roli tak moc, že muži zlenivěli a ani se o ní nesnaží.

Co se mě týče, trvalo to hodně dlouho a hodně sezení u psychologa, pořád ještě nemám vyhráno, ale v nadpoloviční většině si už věřím a vím to já sama, že jsem dokázala něco super. (Ačkoli... pořád tajně doufám v telefonát od bilogického otce se slovy uznání.) Jsem hrdá sama na sebe, protože to, co jsem já, i moje kamarádky, dokázaly za svůj krátký život, je hodno úcty. A mě/nás si zaslouží opravdu jenom chlap z diamantů, ne nějakej průměrňák.

Ale já věřím na happy endy a v mém okolí je přecejenom pár diamantových mužů, ačkoli jsou již uloveni jinými skvělými ženami. Zanechávají ve mně naději, že to není úplně ztracené a někde nějaký ten ztlačený uhlík pro mě je.

A že bych na muže neměla bejt takhle zlá a mluvit o svém ex a o svém otci? No a co! Mám na to právo. S každým dalším fuck upem, se jenom odnaučuju držet hubu a krok. Nebudu říkat: "to je v pohodě, já to zvládnu", když to v pohodě není, ale jo, zvládnu to. Zvládnu to tak, jako pokaždý předtim.



*Říkám to neustále. Vybavuju si scénu z filmu Jih proti Severu, kde Scarlett sedí na zahradě, okolo ní asi patnáct mladíků a všichni ji žádají, aby s nimi seděla u oběda a ona přemýšlí s kým chce sedět nejvíce. Proč mám pocit, že dnes je to naopak?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 25. června 2017 v 15:07 | Reagovat

Škoda, že neexistuje nejaký odborný výskum alebo pozorovanie lebo aj ja mám pocit, že kvalitných mužov je tak nejak málo.
Za to kokotov s duševnými, povahovými a fyzickými defektmi je jak nasrate.

2 Wixxie Wixxie | 26. června 2017 v 11:29 | Reagovat

Také mám takový pocit...

3 Grande Paolo Grande Paolo | 12. července 2017 v 8:40 | Reagovat

Problem je jen vase IQ - zena, ktera nepochopila, ze u chlapa se hodnoti uplne jine vlastnosti nez u zeny, si nikoho na urovni samozrejme nezaslouzi.

4 Wixxie Wixxie | 12. července 2017 v 15:55 | Reagovat

[3]:

[3]:
Nemám pocit, že by problémem bylo mé IQ, je dostatečně vysoké na to, abych věděla na co mám a nemám a vím, že mám na to, abych měla partnera na úrovni. S ničím méně se nespokojím a raději budu sama, než mít vedle sebe průměr.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama