"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

Květen 2017

(Nejen) pravdou živ je člověk

27. května 2017 v 9:00 | WiXXie |  Myslánka
Právě dočítám knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani a musím říct, že mi neskutečně otevřela oči v mnoha směrech. Ráda bych se podělila o některé pasáže a možná to udělám, až se mi bude chtít.

Ale to není to, o co se chci podělit dneska. Diskuze s kamarádkou mě inspirovala k mnoha myšlenkám, které nejsou nijak převratné, jen jsem jim ráno dokázala dát formu, našla jim trchu hlavu a patu, možná spíš jenom koleno a krk a ráda bych je hodila do éteru, ať už to někdo bude, nebo nebude číst.

Abych nastínila situaci, jedná se o mou hodně blízkou kamarádku a cesta naším přátelstvím nebyla úplně snadná. Od mého prvotního pocitu, že se jedná o primitivní a vesměs hloupou slečnu, která nemá vlastní názor (a dávání na názor jiných osob), její občasnou potřebu (v té době) znít přechytrale, přes mé opovrhování její osobou na základě jedné události, jejíž pozadí také nebylo až tak úplně v pořádku a já jsem tu skutečnost nechtěla vidět tak, jak doopravdu byla, přes mou neschopnost vysvětlit jí, co se vlastně v mém nitru stalo a proč s ní nechci mluvit, až po usmíření, vyřčení spousty slov, která byla možná až zbytečná, protože by bývalo stačilo říct prostě a jednoduše (z mé strany): "Promiň mi, že jsem k tobě nebyla férová, mám tě ráda a věřím ti a to je to jediné na čem záleží." Až po současný stav, když je jednou z mála osob, k nímž chovám opravdovou důvěru.

Každopádně tahle kamarádka se mě snažila přesvědčit, alespoň tak jsem to pochopila, že bych měla dávat na názor lidí, kteří mě pomlouvají, šíří o mně nepravdu a tváří se jako větší kamarádi, než ve skutečnosti jsou. Vím, že všechna její slova byla řečena s láskou a péčí o mou osobu a mojí duši. Jako jedna z mála osob ví, že za mojí drsnou fasádou (která ale není přetvářka, opravdu mě to hrozně baví) se skrývá jemné a citlivé jádro. Ale taky trochu houbovité, jen tak něco tím jádrem neprojde a odfiltruje se. Proto se mě nic moc ani nemůže dotknout. Každpádně zpět k tématu, že mě lidi drbou a já bych se tím měla zabývat. Moje zásadní otázka je: PROČ, PROBOHA?! Proč bych se měla zabývat tím, že mě někdo pomlouvá? Proč bych se já měla ospravedlňovat před někým, kdo je líný si ověřit realitu u osoby nejpovolanější-mě? A pokud by stejně pravdě nechtěl věřit, tak proč bych ho já měla o něčem přesvědčovat? A pokud se jen tváří jako kamarád, ale ve skutečnosti jím není, moc nechápu jeho motivaci. Přijde mi logické trávit čas s někým, na kom mi záleží a koho mám opravdu ráda... Mám tolik aktivit, že na zbytečné lidi a zbytečné vztahy, které nejsou pravé, v mém životě zkrátka ani není místo. To, že mám někoho ráda je přece super a, že on to neopětuje? To už ale není můj problém.

Konkrétně já jsem člověk, který žije z lásky. Někoho dobíjí sport, někoho alkohol, někoho hraní na hudební nástroj, mě dobíjí a pohání láska v jakékoli formě. Ať už třeba lehká zakoukanost do nedostupného člověka, nebo láska k přátelům. Roky a roky mě všichni učili, že mít někoho rád je vlastně špatné, protože co, když to nebude opětováno. Jenomže já jsem se za poslední dobu naučila jediný, nestydět se za to, že mám někoho ráda a nebát se ničeho. I když on nemá rád mě. Protože to, že vy máte někoho rádi, to je VAŠE a to vám nikdo nesebere a je to cit, který je nádherný a stojí za to pro něj žít a dýchat a to, že dotyčná osoba vás ráda NEMÁ, to vás až tolik trápit nemusí. Jasně, že když je láska opětovaná, je to vždycky lepší, ale kdo je na tom líp? Ten, kdo tenhle hezký cit CÍTÍ, nebo ten, který ho NECÍTÍ? Aha?

Jediná osoba, za kterou máte zodpovědnost, jste vy sami. Co se zbytku lidí týče, tam máte akorát zodpovědnost K někomu a to vážně není totéž. Můžete dělat něco pro někoho, kvůli někomu, brát ohledy, ale nepřetvařujte se. Vaše pravé já je to nejkouzelnější a nejdokonalejší, co můžete světu dát a jediná osoba, kterou byste měli milovat opravdu bezmezně a hýčkat ji každý den, je ta osoba, která na vás kouká v zrcadle (schizofrenikům a lidem, kteří mají doma kouzelné zrcadlo, ze kterého na ně kouká nějaký démon se omlouvám, mrkněte do jinýho zrcadla). Záleží jen a pouze na tom, abyste se dokázali podívat sami na sebe a mohli si říct: "Jo, k tobě jsem stoprocentně upřímný a i když uděláš kravinu, budu tě mít rád dál. Jsi super." Pak teprve můžete mít rádi jiné lidi.

Roky jsem se nenáviděla, posledních pár týdnů pociťuji lásku k sobě samé a je to fakt skvělé, protože konečně mám v sobě tolik lásky a energie, že jsem schopná jí šířit dál a mít ráda i lidi, kteří si to nezaslouží, nebo o to nestojí. Ale to, že oni mi ten cit neopětují, to už není můj problém.

No.... takže výsledek je jednoduchý. Ano vím, že valnou většinu lidí mám asi raději, než mají oni mě. A evidentně jim některé moje kroky z minulosti činí hoře, nebo mají potřebu je šířit, ať už jsou pravdivé nebo ne. Ale mně na tom asi až tolik nezáleží. Každý krok z mé minulosti, ať už byl kladný, nebo záporný, nebo se za něj stydím, ani jednoho z nich nelituju, protože nebýt toho, že jsem v životě udělala spoustu hovadin, nestála bych tady a teď taková jaká jsem. Plná sebelásky a možná trochu moc sluníčkářství, ale obklopená lidmi, které mám moc ráda a věřím, že aspoň trochu mají oni rádi mě. Věřím, že člověku, který mě bude chtít mít rád a bude mě chtít poznat, budu stát za to, že se mě na konkrétní pomluvy zeptá, nechá si je vysvětlit a následní si názor utvoří sám-ať už jakýkoli, to neovlivním. Ale rozhodně nemám zapotřebí někoho přesvědčovat. A pokud pomlouvači mají tak nudný život, že musí řešit ten můj, já jim tu radost dopřeju a upřímně mě ani moc nezajímá, co říkají. Věřím, že člověk, který mě má, nebo bude mít rád, si pravdu ověří a ten zbytek mi může být jedno.