"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

ALL THE SINGLE EVENINGS

20. února 2017 v 21:05 | WiXXie |  Myslánka
Všechno bych to uvedla jednou jedinou větou. Nebo spíš konstatováním. UŽ NEMŮŽU! Dívám se do svého diáře a zjišťuju, že od 30. 1 do dneška, jsem měla (kromě dneška) jeden den klidu. Caps lockem JEDEN. Což je pro člověka, jako jsem já, vážně očistec. Mám ráda lidi, fakt strašně moc a svoje přátele nejradši. Když se k tomu pak připojí i možnost strávit čas s lidmi, které neznám tolik, ale chci je poznat, je to ještě o fous lepší, ale pravda je taková, že abych mohla trávit čas s lidmi, být na ně milá a být přesně to pozitivní sluníčko, který má většina lidí z mýho okolí ráda, potřebuju doplnit energii samotou, klidem a tichem. A všechny tyhle tři věci jsem teď fakt dost postrádala. Hlavně ten klid.


Ne, že bych si ten kýžený klid nechtěla zařídit, ono to prostě nešlo... a i když jsem třeba měla naplánováno a v diáři jasně napsáno "DNESKA NIC NEDĚLEJ A ODPOČÍVEJ", vždycky se vyvrbilo něco, co si vyžádalo mojí pozornost, soustředění, péči... Ne, fakt si nechci stěžovat. Přece víte jak strašně nesnáším fňukny. Tohle není fňukání, to je spíš jen lehké lamentování kombinované s uspokojením potřeby pochválit sama sebe, že jsem to všechno zvládla... Protože mi to za poslední tři týdny nikdo neřekl... (což je mimochodem asi ta poslední věc, co mi chybí ke spokojenosti... aby mě někdo přitulil, pohladil a řekl "zvládlas to")

Ale teď jsem řekla dost. Sedím ve svém novém domově, v růžovém froté županu, mám vedle sebe otevřený Frisco, mám čerstvou barvu na vlasech, koukám na byt, který už je více než obyvatelný (ačkoli finiš mě ještě čeká) a i když vím, že bych měla ještě psát poslední článek do práce, pohnout aspoň trošku s diplomkou, vytřídit další várku blbin, který jsem si dotáhla z malýho bytu a který vím, že nepotřebuju, jít dolů douklidit starej byt a připravit ho na předání, nebo cokoliv dalšího, co mám na svým TO DO listu, tak na to prostě KAŠLU.

Vybavuju si totiž jeden koán, který mi vyprávěl kolega, když jsem nastoupila do současné práce.
"Byli dva dřevorubci. Na začátku dne dostali za úkol sekat dřevo. Jeden se do toho okamžitě pustil a sekal co to šlo. Ale kdykoli zvedl hlavu, ten druhý buď jedl svačinu, nebo kouřil, nebo pil pivo. A když den skončil, zjistili, že ten, který se podle všeho flákal, toho odpracoval daleko víc... Ten, který sekal bez přestávky se na něj díval a ptal se: "Jak je to možné? Kdykoli jsem tě viděl, tak jsi odpočíval..." a ten druhý na to: "Ano, jenže ty sis nevšiml, že zatímco jsem odpočíval, tak jsem při tom brousil sekeru."

OSOBNÍ OKÉNKO

A tak si říkám, že i když vím, kolik mě toho ještě čeká. Uvědomuju si kolik jsem toho už zvládla (dneska třeba znova přemístit ledničku, abych za ní mohla zapojit rozdvojku, což je mimochodem velice důležité, protože bez rozdvojky by mikrovlnka nemohla být tam, kde jí chci mít a... no... však víme, že když něco chci, tak to prostě tak být musí). Nebylo toho málo, neb moje stěhování se neslo v duchu "Přes průsery ke hvězdám", ale všechno vždycky dopadlo víc než dobře. A odpočinek si prostě zasloužím... A každý, kdo maká, ať už na sobě, na stěhování, na vztahu, na čemkoli podobném, by si měl odpočinek naordinovat podle potřeby. Učím se nemít výčitky, když relaxuju. Je to těžké, ale dá se to. Takže dnešní plán je jasný, lak na nehty, Matrix a brambůrky! Další dny totiž budou zase masakr a já se na ten masakr svým způsobem těším. Ale relax prostě potřebuju...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama