"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

ONO TO NENI AŽ TAK SLOŽITÝ

5. října 2016 v 15:13 | WiXXie |  Myslánka
Funguju jako terapeut. Pro mnoho mých kamarádek jsem ta osoba, na kterou se obrací s žádostí o radu. Obrací se na mě, aby mi řekly, co hezkého se jim stalo, co špatného se jim stalo. Že se po letech rozešly, že potkaly někoho nového, že jsou v pozici milenky, že je jejich chlap podvádí, že byly požádány o ruku. Zkrátka jsem takový ten odpadní kanál, který snese všechno a je do něj házeno cokoliv. To dobré i to špatné.
Všechny tyhle záležitosti mi dávají obrovskou výhodu v nevýhodě a taky nevýhodu ve výhodě. Vlastně co to plácám. Jo, chtěla jsem jen, aby to znělo hezky. Jestli to jsou výhody, nebo nevýhody? Od každého trochu.

Je fakt, že jsem s kámoškama prošla snad už vším. Znám asi všechny situace, které ve vztahu můžou nastat, tedy takové ty standardní a běžné, jako je nechtěné těhotenství, nevěra (z jedné, druhé i třetí strany), návraty k bývalým, sestěhování se, odstěhování se, rozcházení se... A díky svojí schopnosti analyzovat, většinou zvládnu uklidnit, usměrnit a aspoň částečně vyřešit každou situaci.
ANALYZUJI! TEDY JSEM!
(Kdyby kluci mých kamarádek tušili, kolikrát jsem je uchránila před hysterickými výlevy, nejspíš bych měla doživotní drinky zdarma, protože muži by asi ani nevěřili, co jsme my, ženy, občas schopné vymyslet za kraviny.)
A zase moje kamarádky ví, že já jsem ten tvrďák, který jim většinou vše řekne bez obalu. Sorry, ale nebudu svojí kámošce říkat: "ale neboj, on tě určitě má rád, to, že ti nebere telefon a veřejně se k tobě nehlásí, je jasnej signál, že tě miluje."
Neříkám, že jsem občas netrpěla podobnou utkvělou představou ve svém vlastním případě. Protože vždycky je snazší vidět chyby u druhých, než u sebe. A pořád tak nějak doufáme, že potkáme podobně složitého muže, jako jsme my samy, který nám neodepisováním dává najevo, jak strašně o nás stojí a po večerech se trápí u otevřeného chatového okna a říká si: "kéž bych tak věděl, co jí mám napsat."


Muži jsou poměrně jednoduchý stvoření a fungují na primitivních principech. Tím je nechci nijak snižovat. Mám ráda muže, ráda s nimi komunikuju, protože vím, co od nich můžu čekat. Oni to většinou řeknou i sami narovinu. Ale to samý čekají od nás. Když muži řeknete: "jé, tohle je ale hezké tričko", pro muže to znamená, že si myslíte, že je to hezké tričko (ti pozornější si myslí, že chcete, aby vám ho koupil). To, že se mu tím snažíte naznačit, aby si vzpomněl, že vaše sestřenice měla to samé tričko na koncertě, kde jste se poznali, před pěti lety a toužíte po tom, aby vás něžně objal a řekl, jak je za ten den vděčný, že jste mu navždycky změnila život a, že je štěstím bez sebe, kdykoli vám drží vlasy, když zvracíte ráno po party, tak si o to musíte říct. A on to udělá. Protože každý muž chce, aby jeho žena byla šťastná. Ale když mu nedáte návod, sám to většinou nevymyslí.

Tohle jsou obecné pravdy, které mě naučil život, pár moudrých knih, spousta hodin konverzace s mými kamarádkami (šťastnými i nešťastnými) a fůra hodin prosezených u piva s mými kamarády muži. A díky bohu za to, protože teoreticky, teoreticky jsem vážně odborník.

Praxe? V praxi je to v háji. Protože analyzuju.
ANALYZUJI! TEDY JSEM!
Ono je to docela prokletí, když každou situaci dokážete vidět z několika pohledů. Z pohledu sebe, z pohledu JEHO, z pohledu nezaujatýho pozorovatele, div ne z pohledu matky vašeho souseda. Taky si většinou dokážete zanalyzovat, jak celá situace dopadne ještě dřív, než se cokoliv stane. A tak se většinou nějak zachováte a vzápětí chcete mlátit hlavou o stůl a nadávat si do pí.....pískajícího balónku. Protože vám dojde, že to byla blbost, nebo že to bylo přehnaný, nebo že to bylo moc a tak přemýšlíte. Přemýšlíte, jak to zachránit, co říct, co neříct, jak se chovat dál. A přitom ono by stačilo jen takový malý, maličkatý kouzlo.
NEŘEŠIT. A NEHROTIT.

Vysrat se na analyzování a dělat to, co mi velí srdce, nebo mozek. Jenže to jde těžko, když mě tyhle dva orgány většinou vedou špatně.
Buď k pohromě v podobě tlačení muže, který o nic nestojí, někam, kam ho vlastně ani nechci tlačit, protože jsem si už dopředu zanalyzovala, že o něj stejně nestojím. Jen je to pro tuhle chvíli zábavná hra, která odvádí mojí pozornost od mých vlastních problémů se sebou. (Congrats to myself a jo, k odborníkovi už chodím.)
Anebo k tomu, že plácnu někde nějakou kravinu, která ani není tak zásadní pro lidstvo, ani pro onen vztah, kterýmu jsem chtěla asi v nějakým zvráceným vesmíru pomoct a místo toho jsem jen podělala všechno co šlo.
Na závěr tohohle nic moc neříkajícího textu, bych ráda dodala, že vím, že bych se sama nad sebou měla zamyslet. A dřív přemýšlet, než budu jednat, ale zase ne moc… Moc přemýšlení škodí a člověk potom nežije a málo přemýšlení taky škodí.

Jeden příklad za všechny? Můj praděda většinou plácnul nějakou blbost, ale i přesto ho lidi měli rádi. Nikdy to neudělal se zlým úmyslem. To máme společné. Taky se mi povedlo párkrát plácnout kravinu, která zavařila mně, nebo někomu jinému, ale nikdy to nebylo se zlým úmyslem. V mém případě to mělo za následek nasranost pár lidí na kterých mi vlastně ani nezáleží. Občas je potkám, tváří se, že by mě nejradši prokláli mečem, nebo přikurtovali na kříž, já se tvářím, že tam nejsem. To je furt ta lepší varianta. Praděda kvůli tomu, že plácnul blbost v hospodě, skončil v koncentráku.
Takže... taková ta klasika. Všeho s mírou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama