"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

KLASICKÁ KONVERZACE

16. října 2016 v 10:45 | WiXXie |  Myslánka
"O čem si vy holky spolu povídáte?" No... třeba o tomhle:

"...to je problém u nás obou... my totiž až moc používáme hlavu a furt potřebujeme mít všechno pojmenovaný. A když to pojmenovaný neni, tak z toho šílíme.
Ty nesneseš, že to mezi tebou a M. neni pojmenovaný a on šílí z představy, že by to nějak měl pojmenovat. Máme na všechno fochlíky a musí to být prostě tak a ne jinak. Kamarádi-jeden fochlík, vztah-druhej fochlík, ale aby někdo byl mezi a nebyl ve fochlíku, to pro nás znamená trápní. Prostě chceš aby ti řekl buď ANO nebo NE. Což zase souvisí i s tím, že my jsme obě nastavený tak, že víme hned. Teda myslíme si to. A tím jsme u našeho impulsivního jednání! Moje nakupování bot, tvoje přihlášky na canicrossovej týden za nesmyslný peníze... Moje "connecting" s každym a "nevadilo by mi bydlet v prdeli světa, je to ten pravej" a tvoje stěhování si chlapa domů po ani ne měsíci známosti. Protože prostě jsme přesvědčený o tom, jak dobře známe samy sebe a jak strašně dobře vycítíme lásku... Ale přitom to tak neni.
Když se pak s odstupem podíváš na všechny tyhle záležitosti, dojde ti jak strašně nerozvážný to bylo. To je jen naše touha mít vše zanalyzovaný.... Přitom si z toho můžeš udělat hru! Nebo tak něco. Hraj hru sama se sebou. Taky to dělám, s Krasoněm. Hraju hru jak dlouho ho vydržím potkávat, než se začnu pídit po tom, kdo to je. Je to jenom způsob jak se odklonit od nutnosti pojmenovávat, ale funguje to. Tak hraj hru.


M. se, podle toho, co ji říkala, že ti říkal, bojí právě toho pojmenování. Protože má pocit, že když se "tomu" dá jméno, musí se vymezit mantinely. Slyšíš tam to slovo "MUSÍ"? A my máme taky furt pocit, že se něco musí. Měla jsem ten samej konflikt s J. Někdy v červenci. Strašně jsem potřebovala vědět, co teda jsme. Protože kamarádka nejsem. Jenže přítelkyně taky ne... snažila jsem se zapadnout buď do jedný nebo do druhý škatulky, takže jsem se chvílema chovala fakt na facku. Když to vidim zpětně, ale byla to jen snaha o pojmenování. On mi i řekl, že vztah nechce, protože vztahem se vždycky všechno podělá. A já mám vlastně to samý. Jakmile se to pojmenuje, jde to do kytek. Bylo mi to líto, když to řekl, ale má to logiku. Protože tohle, co máme, není povinnost. Když jsi s někým ve vztahu, ofiko ve vztahu, tak máš pocit povinnosti. Jakože "MUSÍŠ". Ať už je to cokoliv. Musíš se mu hlásit, musíš mu říkat s kym jsi, musíš ho mít ráda, musíš s ním spát, musíš mu vařit, musíš tohle a tamto. Jenže, když to neni vztah, tak to nemusíš, ale chceš. A to je asi to hlavní k čemu jsem došla i mezi mnou a J. Jelikož jsme se shodli na tom, že nejsme ani kamarádi, ale ani partneři, nazvali jsme to, že "vídáme se a máme se rádi". A jeden pro druhýho jsme priorita. Můžeme se vídat i s jinýma lidma. Ale právě proto, že to máme povolený, je pravděpodobnější, že se to nestane. Fakt klíč ke všemu je správná komunikace... Když začínám větu: "Hele, nechci na tebe tlačit, ale napadlo mě..." je jasný, že to neni útok a "musíš", ale "je to možná sračka a normálně by to vypadalo, že tě ženu pomalu k oltáři, ale nemyslim to tak, že je to jenom možnost, když řekneš ne, vůbec nic se neděje". Nějak tak se u mě doma objevil jeho kartáček na zuby a ani jeden z toho nejsme nervózní, protože to je prostě jen pragmatismus. Zatimco, když si u mě bejvalej nechal kartáček a ani mi to neřekl, tak jsem běsnila a šílela a měla pocit, že se ke mně chce stěhovat po dvou týdnech známosti.

Ono je to u nás daný i tím znamením. Chceme pravou lásku (o Pannách se říká, že touží po pravé lásce a jsou ochotné kvůli ní klidně opustit manžela i děti, pokud mají pocit, že ten plavčík z dovolený je jejich osud) a strašně chceme takovou tu knižní lásku. Jakože potkali se ve dvaceti a byli spolu až do smrti a furt se šíleně milovali. A s tím teď třeba hrozně bojuju, že takhle svět nefunguje. Ani vztahy. A my bychom se s tímhle měly naučit pracovat a fungovat. A nějak to pořešit v sobě, protože jinak nebudeme nikdy šťastné a spokojené. Na tohle mě přivedl P. Říkal mi, že podle něj ti každý vztah má něco přinést a pak je potřeba pustit toho člověka dál. Líbí se mi představa milovat někoho tak moc, že jsi s nim celej život, ale zároveň racionálně je to podle mě blbost... Každej se ti okouká. A vztah na nějakou dobu, ale intenzivní je podle mě reálnější, než s někým být celý život... Myslim si, že vztah může trvat dýl než tři roky, třeba i třicet let. Pokud tě ten člověk bude překvapovat a bavit třicet let, není problém. Ale když jsou spolu některý lidi tři roky a už se spolu nudí a nemají k sobě úctu, respekt a neni mezi nimi přátelství, měli by se na to vykašlat a nesnažit se lepit něco, co už je dávno v háji.

Víš, vidím kolem sebe vztahy, kde spolu lidi jsou a i po šesti letech je tam láska. Hluboká, opravdová, upřímná láska a to je super. Ale pak vidim vztahy, kde je po čtyřech letech totální nezájem a jen povinnost a ten pitomej zvyk. A to třeba vím, že nikdy nechci. Proto se přikláním i k P. variantě. Neni lepší s někým být třeba půl roku, užít si to úžasný a zamilování, něco si předat do života a tak a pak toho člověka nechat jít dál? A nechat se jít navzájem s láskou a respektem? Než vedle sebe trpět? Já nedokážu pochopit proč jsou spolu lidi, kteří už se nemají rádi. A to je třeba taky důvod proč nechci děti. Nevěřím, že bych s někým mohla být navždycky a když máš děti, blbě se odchází... Víc se mi líbí tahle představa... dva roky někoho miluješ a dáváte si navzájem do života hrozně moc a pak se necháte pokračovat dál... a přijde někdo další a pak znovu a tak dále. A tak je tvůj život strašně bohatej na lidi, na zkušenosti, na lásku. A vlastně nemusíš trpět, protože už když si do života toho člověk pouštíš, tak ho tam pouštíš s tím, že jen prochází, ale všechno je to dobrovolný a hezký a hlavně o komunikaci. Pořád se strašně bojim toho, že s někým budu a pak to skončí špatně, a ano, ono to skončí, vždycky to skončí, ale můžeš ten konec brát jako pozitivní věc. Jako začátek něčeho novýho.

Protože víš co? Když jsi připravená na to, že něco skončí a něco začne, pořád si můžeš užívat tu romantiku, to poznávání, to co já na vztazích a lásce tolik miluju, to co mě tak hrozně baví... ty opatrný krůčky... Nesmělý pohledy, první doteky, první polibky, první společná noc, objevování těla a mysli toho druhýho... Ať už se tohle všechno stane během jednoho večera, nebo to trvá několik měsíců, vždycky je to strašně krásný a já na to třeba vzpomínám dlouho poté... O tohle se nenechám přece připravit tim, že budu třicet let s někým, kdo mě sere. Jistota je fajn, ale když máš jistotu v sobě, až tolik jí nepotřebuješ v někom jiným... A to je další potíž. Vidím kolem sebe tolik schopných, krásných a úžasných žen, který jsou silný jako prase, ale ony to o sobě nevědí. Nemají sebedůvěru a sebevědomí a tak jsou radši ve špatným vztahu, protože se bojí být samy, nebo mají snad pocit, že nemají na lepšího kluka? Bojí se něco změnit, bojí se vykročit na cestu s hlavou vztyčenou a vypjatou hrudí, protože se bojí, že se jim na tý cestě něco stane. Jasně, stokrát si nabijou hubu, ale každej šrám na duši ti na tý duši vytvoří takový neviditelný pouzdro, který tě zocelí a až stejná rána přijde znova, už s ní budeš umět zacházet. Některý jizvy se otvíraj znova a znova, ale pokaždý bolí o maličko míň. Ani to třeba nepoznáš, ale je to tak. Přála bych si, aby se každá žena viděla očima ostatních lidí. Protože to jediný, co nám všem brání ve štěstí je vlastní strach."

Nějak tak... ano, jsem velmi užvaněná i při online komunikaci s kamarádkami. Zpráva, kterou jsem psala své kamaráce je jen lehce upravovaná. Sice to není na Nobelovku, ale minimálně mojí milé M. (a ostatně mně taky) tato slova pomohla, aby nám oběma došlo, že neni nutný mít na všechno fochlík. A, že někteří lidé si zaslouží samostatný fochlík, který patří jen a jen jim.

A jinak taky zde FB stránka a Instagram. Aktivní jsem na obou kanálech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama