"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

Říjen 2016

CO VŠE JSEM DNES NEUDĚLAL

26. října 2016 v 14:35 | WiXXie |  Myslánka
Patříš na pranýř! Ty neschopná lůzo! Nic neděláš! Taky se takovýma slovama někdy častujete? Proč? Před dvěma týdny jsem se po třech týdnech dohrabala do fitka a fakt jsem ze sebe měla radost. Po třech týdnech, kdy jsem nic nedělala a jen jsem si nadávala, jsem se pochválila, ale pak mi něco došlo. Já se chválím za cvičení a uplynulé tři týdny jsem si nadávala a to jen proto, že jsem cvičit nebyla. Vůbec jsem se nezaměřila na to, co jiného jsem dělala. A tak mě napadlo….

Většina z nás se neustále zaměřuje jen na to, co dělá v životě špatně, nebo co neděláme vůbec. Místo toho, abychom se každý den večer před spaním ohlédli a řekli si třeba: "Dneska jsem podržel dveře staré paní a ta z toho měla radost," nebo "když jsem odcházela z práce, usmála jsem se na pana vrátného." Může se zdát, že jsou to maličkosti, ale právě na nich záleží. Vždyť, když se nad tím zamyslíme, nedržíme si v hlavě nejdéle právě takovéhle maličkosti? Úsměvy cizích lidí, které jsou vržené naším směrem, případně jakýkoli projev lidské laskavosti a dobroty, když to není nutné, ale je to dobrovolné? Za sebe říkám, že určitě ano.

KLASICKÁ KONVERZACE

16. října 2016 v 10:45 | WiXXie |  Myslánka
"O čem si vy holky spolu povídáte?" No... třeba o tomhle:

"...to je problém u nás obou... my totiž až moc používáme hlavu a furt potřebujeme mít všechno pojmenovaný. A když to pojmenovaný neni, tak z toho šílíme.
Ty nesneseš, že to mezi tebou a M. neni pojmenovaný a on šílí z představy, že by to nějak měl pojmenovat. Máme na všechno fochlíky a musí to být prostě tak a ne jinak. Kamarádi-jeden fochlík, vztah-druhej fochlík, ale aby někdo byl mezi a nebyl ve fochlíku, to pro nás znamená trápní. Prostě chceš aby ti řekl buď ANO nebo NE. Což zase souvisí i s tím, že my jsme obě nastavený tak, že víme hned. Teda myslíme si to. A tím jsme u našeho impulsivního jednání! Moje nakupování bot, tvoje přihlášky na canicrossovej týden za nesmyslný peníze... Moje "connecting" s každym a "nevadilo by mi bydlet v prdeli světa, je to ten pravej" a tvoje stěhování si chlapa domů po ani ne měsíci známosti. Protože prostě jsme přesvědčený o tom, jak dobře známe samy sebe a jak strašně dobře vycítíme lásku... Ale přitom to tak neni.
Když se pak s odstupem podíváš na všechny tyhle záležitosti, dojde ti jak strašně nerozvážný to bylo. To je jen naše touha mít vše zanalyzovaný.... Přitom si z toho můžeš udělat hru! Nebo tak něco. Hraj hru sama se sebou. Taky to dělám, s Krasoněm. Hraju hru jak dlouho ho vydržím potkávat, než se začnu pídit po tom, kdo to je. Je to jenom způsob jak se odklonit od nutnosti pojmenovávat, ale funguje to. Tak hraj hru.

FRIENDSHIP OR FUCKSHIP?!?!?

14. října 2016 v 22:19 | WiXXie
Začal se mi v živote rozmáhat takový nešvar... Nevím jak ho pojmenovat jednoslovně, tak ho prostě zkusím popsat za pomoci konkrétního případu a na svém postoji.

Čím začít? Asi teda tím postojem.

Jsem člověk, který používá na lidi fochlíky. Mám fochlíky na rodinu, kamarády, kamarádky, bývalé lásky, bývalé kamarády, kolegy atd. Prostě každá osoba, která prošla mým životem nebo v mém životě je, je v nějakém fochlíku. Tu a tam někam přeskočí, ale moc často se to nestává.

OSOBNĚJŠÍ NEŽ OSOBNÍ

11. října 2016 v 12:50 | WiXXie |  Myslánka
Když se tak zamýšlím nad svým životem a svým pojetím romantiky, docházím k tomu, že jsem vlastně zažila strašnou spoustu romantických věcí, které asi nezažil jen tak někdo. A taky, že jsem beznadějná romantička. Tedy alespoň v tom mém osobním pojetí. Zní to možná skoro až šíleně, ale když nemáte štěstí v lásce a s nikým nevydržíte, neznamená to, že nezažíváte romantické věci. Naopak jich zažíváte daleko víc než lidi, kteří jsou v dlouhodobém vztahu.

Vždycky jsem si přála tančit někde venku. Na hudbu sfér puštěnou z neznámého zdroje s někým, kdo je mi vším. A tehdy to tak bylo. Před pěti lety, po propuštění z nemocnice po úrazu (o tom jednou napíšu povídku, je to vtipný). S dotyčným jsme se opili uprostřed února na Vyšehradě. Lehce mrholilo a my si z notebooku pouštěli Cocorosie a tančili. Tehdy mi byl skutečně vším. Teď se tomu spíš směju… To opravdu nebyl člověk pro mě… Básníci jsou podivná sorta lidí.

ONO TO NENI AŽ TAK SLOŽITÝ

5. října 2016 v 15:13 | WiXXie |  Myslánka
Funguju jako terapeut. Pro mnoho mých kamarádek jsem ta osoba, na kterou se obrací s žádostí o radu. Obrací se na mě, aby mi řekly, co hezkého se jim stalo, co špatného se jim stalo. Že se po letech rozešly, že potkaly někoho nového, že jsou v pozici milenky, že je jejich chlap podvádí, že byly požádány o ruku. Zkrátka jsem takový ten odpadní kanál, který snese všechno a je do něj házeno cokoliv. To dobré i to špatné.
Všechny tyhle záležitosti mi dávají obrovskou výhodu v nevýhodě a taky nevýhodu ve výhodě. Vlastně co to plácám. Jo, chtěla jsem jen, aby to znělo hezky. Jestli to jsou výhody, nebo nevýhody? Od každého trochu.

Je fakt, že jsem s kámoškama prošla snad už vším. Znám asi všechny situace, které ve vztahu můžou nastat, tedy takové ty standardní a běžné, jako je nechtěné těhotenství, nevěra (z jedné, druhé i třetí strany), návraty k bývalým, sestěhování se, odstěhování se, rozcházení se... A díky svojí schopnosti analyzovat, většinou zvládnu uklidnit, usměrnit a aspoň částečně vyřešit každou situaci.
ANALYZUJI! TEDY JSEM!
(Kdyby kluci mých kamarádek tušili, kolikrát jsem je uchránila před hysterickými výlevy, nejspíš bych měla doživotní drinky zdarma, protože muži by asi ani nevěřili, co jsme my, ženy, občas schopné vymyslet za kraviny.)
A zase moje kamarádky ví, že já jsem ten tvrďák, který jim většinou vše řekne bez obalu. Sorry, ale nebudu svojí kámošce říkat: "ale neboj, on tě určitě má rád, to, že ti nebere telefon a veřejně se k tobě nehlásí, je jasnej signál, že tě miluje."
Neříkám, že jsem občas netrpěla podobnou utkvělou představou ve svém vlastním případě. Protože vždycky je snazší vidět chyby u druhých, než u sebe. A pořád tak nějak doufáme, že potkáme podobně složitého muže, jako jsme my samy, který nám neodepisováním dává najevo, jak strašně o nás stojí a po večerech se trápí u otevřeného chatového okna a říká si: "kéž bych tak věděl, co jí mám napsat."