"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 5.

24. září 2016 v 20:10 | WiXXie |  Lajfstajl
V dnešním pátém, finálním, dílu, se už podíváme jen na několik detailů, které souvisí s operací. No a taky se dočkáte tolik očekávaných fotek výsledku. Přeji pěkné čtení a omlouvám se, že tohle je zas trochu delší. Kdo nestihl první, druhý, třetí a čtvrtý díl, může to snadno napravit, protože jinak vám pátý asi smysl moc dávat nebude.

Od operace uběhly už dva měsíce, otoky splaskly, po dalším měsíci můžu nosit mezi lidi normální prádlo, ačkoli na noc si ještě pořád beru nemocniční podprdu. Stehy jsou venku, modřiny zmizely. Na dotek už prsa nebolí, ale pořád ještě musím natírat. Proč? Protože jizvy.

JIZVY

Jak jsem již psala v předchozích dílech, řez při mé operaci, byl veden okolo bradavek, které mi byly posunuty cca o 5 cm výše a kolmo k hrudnímu koši, díky čemuž mi zůstaly jizvy. Mnoho lidí se ptá, jestli jsou vidět.
Rok od operace můžu říct, že v mém případě se jizvy téměř ztratily. Samozřejmě jizevnatost je opět individuální záležitost. Každý se hojí jinak, já se obecně hojím keloidně (viz. moje skarifikace a jizvy po operaci zad), tudíž jsem očekávala vystouplé jizvy rozjeté přes půlku prsa. Zhojení proběhlo extrémně dobře a to i díky mazání hojivým gelem (Contratubex a ještě jedna mastička, jejíž název si teď nevybavím, doplním později).
Jizvy budu mít asi navždy, ale na druhou stranu stojí to za to. Navíc pochybuju, že pokud se někde na pláži svlíknu do půl těla, přijde ke mně kolemjdoucí s dotazem: "vy máte umělý prsa?" a i kdyby, tak co mu asi tak řeknu? "Jo, mám." A co má bejt? Stály fakt dost na to, abych někomu tvrdila, že to, co mám v dekoltu, stvořila příroda.

POHMAT

Další z velmi častých otázek, které dostávám je: "Je to poznat na dotek?" A opět se budu opakovat, jako už stokrát. Je to individuální. U mě osobně to poznat skoro není. Protože jsem měla dostatek své vlastní tkáně, která je nad silikonem, tudíž u mě silikon nahmatáte ve chvíli, kdy ležím na zádech a tak nějak ty dva polštářky z plastu nahoním nahoru (což dělám většinou u čtení, tak nějak to uklidňuje). Při běžné manipulaci to poznat není a vizuálně už vůbec ne. Ovšem kamarádka, která prsa téměř neměla a nechala si umělý, je má jak z kamene.

REAKCE LIDÍ

Mnoho žen se bojí (mimo jiné) toho, co na to řeknou lidi. Na to mám jednoduchou radu. Na lidi se vyserte. Hodně z vysoka a co nejvíc to půjde, protože je to vaše tělo, vaše prsa, vaše sebevědomí a pokud nový prsa chcete a nic jinýho vám v tom nebrání, tak GO FOT IT!!!! Za mě to byla, spolu s laserem očí, ta nejlepší investice v životě. Koho jinýho máte na světě milovat víc než sebe? A když nemilujete naplno sebe, jak chcete milovat někoho dalšího?
Valná většina okolí reagovala otázkou, jestli to nechci nechat až po dětech. Abych byla upřímná, v té době jsem byla nastavená tak, že děti nikdy nechci. I když teď připouštím možnost, že jednou je chtít nejspíš budu, stojím si za tím, že jsem udělala dobře. Ono totiž, jak jsem psala, nesmíte dost dlouho nic zvedat a už vidím maminku, která na tři měsíce hodí ratolest na hrb manželovi kvůli prsoum. Kdy jindy mám být krásná, když ne teď? Jestli umělý prsa, tak co nejdřív. Nechávat furt všechno na "pak" je blbost a v tomhle ohledu to platí dvojnásob.

NÁVRAT KE SPORTU

Návrat ke sportu byl pro mě asi ta nejdůležitější věc vůbec. Začátkem října jsem si zaběhla 5 km závod, nebylo to úplně šťastné rozhodnutí, ačkoli jsem ho přežila bez úhony. Někdy v půlce října jsem už pomalu začala chodit do fitka, jen na pás, chodit. Začínala jsem fakt pomalu, dvě podprsenky přes sebe, aby se prsa moc nehýbaly, protože pořád ještě chvílema bolely.
V téhle části asi musím povídání o návratu ke sportu i ukončit, protože v listopadu mi skončila permice do fitka a potkala jsem člověka, který mi totálně rozjebal život, hlavu, duši, ale naučil mě znova cítit emoce. Od listopadu do února jsem po nějakém sportu ani nevzdechla, takže jak je to se sportem v téhle době hojení nevím. Když jsem se v únoru zase sebrala a uvědomila si, že sport k životu potřebuju, byly prsa už zhojený natolik, že jsem je vůbec nemusela řešit.
Dnes dělám už zase úplně všechno, ale je pravda, že třeba při cvičení jógy a ležení na břiše, ty silikony trochu tlačí. To je jediné omezení.

POCITY

Jaký je to pocit mít na hrudníku půl kila silikonů? Hm... žádný. Nevnímáte to. Vůbec vám to nepřijde divný. Jediný co, tak se na sebe díváte do zrcadla už láskyplně. Je zajímavý, že od tý doby, co mám umělý prsa, nijak extra už neřeším svoje břicho. Pořád sportuju a pořád bych chtěla mít svých vysněných 69 kg, ale když nebudou, tak nebudou a nějaký to kilčo navíc na bříšku se prostě ztratí. Moje postava mi teď připadá daleko souměrnější a sebevědomí mám konečně reálné a ne uměle vykonstruované, jako předtím.

A ať nežeru, tady je fotka, která přímo ukazuje rozdíl před a po. Drobnou asymetrii se upravit nepovedlo, ale o tom jsem věděla od začátku a nikterak mi to nevadí. Mám je, holky moje, ráda takový jaký jsou. Panu doktorovi se moc povedly.





Celkově bych tedy celé povídání ráda zakončila tím, že kromě toho, že na internetu veřejně vystavuju svoje prsa (no jéžiš, jsou moje, můžu si s nima dělat co chci), bych plastiku doporučila fakt každému, kdo není spokojený. Není nejmenší důvod se za silikony stydět a lhát, že moje popředí je přírodní. Nechat si udělat silikony stojí peníze, stojí to čas, stojí to úsilí, stojí to spoustu odvahy a bolesti, stojí to fůru nudy, hojení, lítání po doktorech, komunikace s nejrůznějšími lidmi, stojí to spoustu převazů a nesamostatnosti prvních několik dní. Pocit totálního odkázání na někoho jiného, pocit balvanu na hrudníku a fakt to není procházka růžovým sadem. ALE!!! Setsakramentsky všechen ten čas, bolest a peníze stojí za to, že se na sebe díváte každý den s opravdovou radostí. Že se nestydíte svléknout se před sebou, před partnerem, před náhodným kolemjdoucím. Stojí to za to, protože prsa jsou součástí ženy a každá žena by je měla mít ráda a brát je jako součást sebe. A pokud je ráda nemá, má plné právo dopomoct jim k tomu, aby se to změnilo.
Někteří muži mají raději přírodní, nebo to alespoň tvrdí, protože plastika je pro ně ekvivalentem kamenných polokoulí, které končí někde pod bradou. Ale jak vidíte, nemusí to tak být.

Spousta lidí, která moje prsa viděla, ať už to byli kamarádky, kamarádi, sexuální partneři, nebo jen zvědavci, kteří se chtěli "mrknout a šáhnout si" (ne, fakt mi to nevadí a nevidím v tom nic sexuálního, je to plast a kůže… Pro mě není rozdíl mezi sáhnutím na paži a na prsa, [dokud v tom nejsou zapojeny tělní tekutiny a vzdychání]) pravili, že by to nepoznali, a ani když to ví, tak jim moje prsa umělý nepřipadají. Jeden z mých partnerů, který už měl tu čest vyzkoušet až uměláky, to nepoznal ani po dvou měsících.



Uf! Pětidílný seriál je u konce, vše už bylo řečeno. V případě dalších otázek mě určitě můžete kontaktovat na Facebooku, Instagramu, v komentářích, atd. Budu ráda, když mi zachováte přízeň a občas se zasmějete, rozbrečíte nebo rozčílíte u mých ostatních komentářů ke světu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 20. listopadu 2016 v 1:21 | Reagovat

Keby som mohla, tiež by som si opýtala dovolenie si šáhnout! Vyzerajú úžasne 8-) Tak si ich užívaj :-)

2 wixxie21 wixxie21 | Web | 21. listopadu 2016 v 10:01 | Reagovat

:-D hele úplně v klidu, když se někde potkáme, klidně si řekni, užívám si jich plnými doušky a moc děkuju za pozitivní feedbacky na všechny články, jsem moc ráda (pokud chceš, můžeš mě sledovat i na FB)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama