"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 3.

6. září 2016 v 19:51 | WiXXie |  Lajfstajl
Je tady třetí část rozsáhlého povídání o silikonech. Pokud někdo čte až tuhle část, zde jsou odkazy na část první a část druhou. V dnešním povídání se podíváme na zoubek nemocniční stravě ve formě fotodokumentace a taky si povíme něco o úplně prvních dnech po operaci.

PRVNÍ DEN S NOVÝMA PRSAMA

A bylo 1. 9. Nový měsíc, nový školní rok, nový prsa. Ráno jsem (bohužel) anestézií oblbnutá již nebyla a tak mě čekala bolest jak blázen a pocit totální nesamostatnosti a neschopnosti. Hned ráno se na nás přišel mrknout pan doktor, který všem pacientkám zkontroloval drény a nechal nás převázat. Výsledek nebyl pořádně vidět, ale vím, že to byly dva gigantický kopce, který vypadaly, že patří někomu jinýmu.
Jelikož nenávidím, když jsem odkázaná na něčí pomoc, snažila jsem se zvládat věci sama a neustále jsem se sestřičkám omlouvala za každé zazvonění (a, že jich bylo).

Popsat první den není úplně jednoduché, člověk v sobě má ještě pořád fůru léků, které zapříčiňují, že už po týdnu moc neví jak se cítil, co říkal, co dělal, natož jaké to bylo. Já si pamatuju hlavně to, že jsem se PŘÍŠERNĚ NUDILA. A to fakt děsně! Navzdory knížkám (který neudržíte, protože jste strašně slabá a bolí vás každej nádech) a DVD na kterým jsem zkoukla snad všechno, co pro mě bylo koukatelný. Prostě nevydržím ležet a tak jsem neustále něco pila a futrovala abych mohla co nejvíc chodit na záchod a aspoň trochu se hýbala.
Další peklo, který mě čekalo (a to bylo peklo po celou dobu hojení) bylo spaní na zádech. Vždycky jsem usínala a probouzela se na boku a spaní na zádech jsem nenáviděla od raného dětství. Bohužel už dvakrát jsem k němu byla po operaci donucena. Skoro každý den jsem se probouzela aspoň částečně na boku, tělo se prostě samo přetočilo ve spánku, ale pro správné hojení je opravdu nutné se o spaní na zádech alespoň pokusit.
Silikony totiž nejsou ničím přišity, drží tak nějak silou vůle a pokud si na tohle nedáte při hojení pozor, můžete vesele skončit s každým silikonem v jiné úrovni hrudníku.

Zkrátka a dobře první den jsem protrpěla od rána až do večera a snažila jsem se pořád jen spát a pokud jsem zrovna nespala, pila jsem a čurala a pokud ani to ne, žebrala jsem o prášky proti bolesti a pokud jsem nedělala ani jedno z uvedeného, přemýšlela jsem kterou činnost započnu. Bohužel nuda a bolest je nedílná součást každého pobytu v nemocnici i když se jedná o pobyt dobrovolný.

JÍDLO

Co musím opravdu vyzdvihnout je jídlo ve Formé Clinic. Dle sestřiček jsem byla jejích první veganka vůbec a zvládly to víc než skvěle. Tu a tam se v dobrém sekly s moučníkem (loupák Seven Days a tyčinka Kit Kat), ale to člověk odpustí, když mu zbytek pobytu servírovaly tak fantastický jídla. Ráda bych napsala k jídlu něco víc, ale není co, protože za vše mluví fotky.

DRUHÝ DEN S NOVÝMA PRSAMA

Druhý den s novými nárazníky, respektive třetí den v nemocnici, opět proběhla vizita a vyndání drénů. Kamarádka, na jejíž "popud" jsem si nechávala prsa dělat, mě varovala, že vyndání drénů bolí ze všeho nejvíc. Čekala jsem tedy něco tak příšerného, že to pomalu ani nepřežiju, ale kupodivu jsem po vyndání pronesla jen: "a to je jako všechno?" Nebylo to tak strašný, ale každý má jinou citlivost. Taky teda netvrdím, že to nebolí vůbec. Pan doktor už nás nechal úplně rozvázat a dostaly jsme stahovací podprsenky (výborný na nošení, protože měly zapínání vepředu na háčky a na zip a stejně tak i ramínka byla rozepínací).
Den 2 v nemocnici asi není úplně potřeba nějak zdlouhavě popisovat. Opět jsem se strašně nudila, pila, čurala, fňukala, bolela a těšila se domů, protože to znamenalo minimálně čerstvý vzduch po cestě z kliniky (teda na Václaváku ho moc není, ale pokus by byl).
Mimo nudu jsem do sebe sypala nejrůznější prášky horem dolem-antibiotika, wobenzym, který není na 100% vegan, ale holt buď se budeš hojit a dáš si namletý broučky, nebo budeš trpět zhruba o tři týdny dýl. Takže jsem na to radši nemyslela a polykala, jak to hodný holky dělaj.

A ŠUP DOMŮ

Domů jsem byla propuštěna třetí den od operace. Po vizitě pro mě přijela babička, naložily jsme se obě do taxíku (na náklady kliniky) a jelo se směr Casa di Veru.
Po příjezdu mě babička ihned odlifrovala do postele, kam mi byl alespoň přinesen kompjůtr a mohla jsem vesele brouzdat po netu a posílat selfíčka kámoškám. Jinak opět nuda. Babička šukala po světnici, jak je jejím dobrým zvykem a uklízela i to, co uklízet nepotřebovalo.
Člověk se po operaci prsou bez pomoci neobejde a to fakt vůbec, takže doporučuju vybrat si jako asistenci člověka, kterej vás irituje nejmíň ze všech.
Navzdory tomu, že jsem si vybrala správně, i člověk, kterej vás irituje nejmíň ze všech vás prostě po třech dnech v garsonce srát začne, takže po kontrolet a povolení od doktora jsme se s babi za pomoci vlaku přemístily na jih, kde jsme se mohly srát alespoň přes zeď.
Celou dobu jsem nesměla zvednout ruce o moc výš než k pasu, maximálně k úrovni ramen, ale to jen výjimečně. Hrozí totiž riziko, že se posune silikon a zhojí se vám to špatně. Nehledě na stehy, které jsem měla tři týdny. Ty tahaly v podstatě nonstop.

Cesta vlakem byla náročná, každý pohyb bolel, takže pokud se můžete cestování vyhnout, udělejte to, ale zase ne navzdory tomu, že byste měla být v psychické nepohodě. Ta je pro dobré hojení nejdůlěžitější.

V této části přikládám fotky nemocničního žrádýlka, protože my vegani řešíme hlavně žrádýlko :) Prsa budou příště ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 20. listopadu 2016 v 1:10 | Reagovat

No jo, stehy ťahajú dosť hnusne 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama