V dnešním pátém, finálním, dílu, se už podíváme jen na několik detailů, které souvisí s operací. No a taky se dočkáte tolik očekávaných fotek výsledku. Přeji pěkné čtení a omlouvám se, že tohle je zas trochu delší. Kdo nestihl první, druhý, třetí a čtvrtý díl, může to snadno napravit, protože jinak vám pátý asi smysl moc dávat nebude.
Od operace uběhly už dva měsíce, otoky splaskly, po dalším měsíci můžu nosit mezi lidi normální prádlo, ačkoli na noc si ještě pořád beru nemocniční podprdu. Stehy jsou venku, modřiny zmizely. Na dotek už prsa nebolí, ale pořád ještě musím natírat. Proč? Protože jizvy.
JIZVY
Jak jsem již psala v předchozích dílech, řez při mé operaci, byl veden okolo bradavek, které mi byly posunuty cca o 5 cm výše a kolmo k hrudnímu koši, díky čemuž mi zůstaly jizvy. Mnoho lidí se ptá, jestli jsou vidět.
Rok od operace můžu říct, že v mém případě se jizvy téměř ztratily.
Samozřejmě jizevnatost je opět individuální záležitost. Každý se hojí jinak, já se obecně hojím keloidně (viz. moje skarifikace a jizvy po operaci zad), tudíž jsem očekávala vystouplé jizvy rozjeté přes půlku prsa. Zhojení proběhlo extrémně dobře a to i díky mazání hojivým gelem (Contratubex a ještě jedna mastička, jejíž název si teď nevybavím, doplním později).

Jizvy budu mít asi navždy, ale na druhou stranu stojí to za to. Navíc pochybuju, že pokud se někde na pláži svlíknu do půl těla, přijde ke mně kolemjdoucí s dotazem: "vy máte umělý prsa?" a i kdyby, tak co mu asi tak řeknu? "Jo, mám." A co má bejt? Stály fakt dost na to, abych někomu tvrdila, že to, co mám v dekoltu, stvořila příroda.
POHMAT
Další z velmi častých otázek, které dostávám je: "Je to poznat na dotek?" A opět se budu opakovat, jako už stokrát. Je to individuální. U mě osobně to poznat skoro není. Protože jsem měla dostatek své vlastní tkáně, která je nad silikonem, tudíž u mě silikon nahmatáte ve chvíli, kdy ležím na zádech a tak nějak ty dva polštářky z plastu nahoním nahoru (což dělám většinou u čtení, tak nějak to uklidňuje). Při běžné manipulaci to poznat není a vizuálně už vůbec ne. Ovšem kamarádka, která prsa téměř neměla a nechala si umělý, je má jak z kamene.
REAKCE LIDÍ
Mnoho žen se bojí (mimo jiné) toho, co na to řeknou lidi. Na to mám jednoduchou radu. Na lidi se vyserte. Hodně z vysoka a co nejvíc to půjde, protože je to vaše tělo, vaše prsa, vaše sebevědomí a pokud nový prsa chcete a nic jinýho vám v tom nebrání, tak GO FOT IT!!!!
Za mě to byla, spolu s laserem očí, ta nejlepší investice v životě. Koho jinýho máte na světě milovat víc než sebe? A když nemilujete naplno sebe, jak chcete milovat někoho dalšího?

Valná většina okolí reagovala otázkou, jestli to nechci nechat až po dětech. Abych byla upřímná, v té době jsem byla nastavená tak, že děti nikdy nechci. I když teď připouštím možnost, že jednou je chtít nejspíš budu, stojím si za tím, že jsem udělala dobře. Ono totiž, jak jsem psala, nesmíte dost dlouho nic zvedat a už vidím maminku, která na tři měsíce hodí ratolest na hrb manželovi kvůli prsoum. Kdy jindy mám být krásná, když ne teď? Jestli umělý prsa, tak co nejdřív. Nechávat furt všechno na "pak" je blbost a v tomhle ohledu to platí dvojnásob.
NÁVRAT KE SPORTU
Návrat ke sportu byl pro mě asi ta nejdůležitější věc vůbec. Začátkem října jsem si zaběhla 5 km závod, nebylo to úplně šťastné rozhodnutí, ačkoli jsem ho přežila bez úhony. Někdy v půlce října jsem už pomalu začala chodit do fitka, jen na pás, chodit. Začínala jsem fakt pomalu, dvě podprsenky přes sebe, aby se prsa moc nehýbaly, protože pořád ještě chvílema bolely.
V téhle části asi musím povídání o návratu ke sportu i ukončit, protože v listopadu mi skončila permice do fitka a potkala jsem člověka, který mi totálně rozjebal život, hlavu, duši, ale naučil mě znova cítit emoce. Od listopadu do února jsem po nějakém sportu ani nevzdechla, takže jak je to se sportem v téhle době hojení nevím. Když jsem se v únoru zase sebrala a uvědomila si, že sport k životu potřebuju, byly prsa už zhojený natolik, že jsem je vůbec nemusela řešit.
Dnes dělám už zase úplně všechno, ale je pravda, že třeba při cvičení jógy a ležení na břiše, ty silikony trochu tlačí. To je jediné omezení.
POCITY
Jaký je to pocit mít na hrudníku půl kila silikonů? Hm... žádný. Nevnímáte to. Vůbec vám to nepřijde divný. Jediný co, tak se na sebe díváte do zrcadla už láskyplně. Je zajímavý, že od tý doby, co mám umělý prsa, nijak extra už neřeším svoje břicho. Pořád sportuju a pořád bych chtěla mít svých vysněných 69 kg, ale když nebudou, tak nebudou a nějaký to kilčo navíc na bříšku se prostě ztratí. Moje postava mi teď připadá daleko souměrnější a sebevědomí mám konečně reálné a ne uměle vykonstruované, jako předtím.
A ať nežeru, tady je fotka, která přímo ukazuje rozdíl před a po. Drobnou asymetrii se upravit nepovedlo, ale o tom jsem věděla od začátku a nikterak mi to nevadí. Mám je, holky moje, ráda takový jaký jsou. Panu doktorovi se moc povedly.
