"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

Září 2016

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 5.

24. září 2016 v 20:10 | WiXXie |  Lajfstajl
V dnešním pátém, finálním, dílu, se už podíváme jen na několik detailů, které souvisí s operací. No a taky se dočkáte tolik očekávaných fotek výsledku. Přeji pěkné čtení a omlouvám se, že tohle je zas trochu delší. Kdo nestihl první, druhý, třetí a čtvrtý díl, může to snadno napravit, protože jinak vám pátý asi smysl moc dávat nebude.

Od operace uběhly už dva měsíce, otoky splaskly, po dalším měsíci můžu nosit mezi lidi normální prádlo, ačkoli na noc si ještě pořád beru nemocniční podprdu. Stehy jsou venku, modřiny zmizely. Na dotek už prsa nebolí, ale pořád ještě musím natírat. Proč? Protože jizvy.

JIZVY

Jak jsem již psala v předchozích dílech, řez při mé operaci, byl veden okolo bradavek, které mi byly posunuty cca o 5 cm výše a kolmo k hrudnímu koši, díky čemuž mi zůstaly jizvy. Mnoho lidí se ptá, jestli jsou vidět.
Rok od operace můžu říct, že v mém případě se jizvy téměř ztratily. Samozřejmě jizevnatost je opět individuální záležitost. Každý se hojí jinak, já se obecně hojím keloidně (viz. moje skarifikace a jizvy po operaci zad), tudíž jsem očekávala vystouplé jizvy rozjeté přes půlku prsa. Zhojení proběhlo extrémně dobře a to i díky mazání hojivým gelem (Contratubex a ještě jedna mastička, jejíž název si teď nevybavím, doplním později).
Jizvy budu mít asi navždy, ale na druhou stranu stojí to za to. Navíc pochybuju, že pokud se někde na pláži svlíknu do půl těla, přijde ke mně kolemjdoucí s dotazem: "vy máte umělý prsa?" a i kdyby, tak co mu asi tak řeknu? "Jo, mám." A co má bejt? Stály fakt dost na to, abych někomu tvrdila, že to, co mám v dekoltu, stvořila příroda.

POHMAT

Další z velmi častých otázek, které dostávám je: "Je to poznat na dotek?" A opět se budu opakovat, jako už stokrát. Je to individuální. U mě osobně to poznat skoro není. Protože jsem měla dostatek své vlastní tkáně, která je nad silikonem, tudíž u mě silikon nahmatáte ve chvíli, kdy ležím na zádech a tak nějak ty dva polštářky z plastu nahoním nahoru (což dělám většinou u čtení, tak nějak to uklidňuje). Při běžné manipulaci to poznat není a vizuálně už vůbec ne. Ovšem kamarádka, která prsa téměř neměla a nechala si umělý, je má jak z kamene.

REAKCE LIDÍ

Mnoho žen se bojí (mimo jiné) toho, co na to řeknou lidi. Na to mám jednoduchou radu. Na lidi se vyserte. Hodně z vysoka a co nejvíc to půjde, protože je to vaše tělo, vaše prsa, vaše sebevědomí a pokud nový prsa chcete a nic jinýho vám v tom nebrání, tak GO FOT IT!!!! Za mě to byla, spolu s laserem očí, ta nejlepší investice v životě. Koho jinýho máte na světě milovat víc než sebe? A když nemilujete naplno sebe, jak chcete milovat někoho dalšího?
Valná většina okolí reagovala otázkou, jestli to nechci nechat až po dětech. Abych byla upřímná, v té době jsem byla nastavená tak, že děti nikdy nechci. I když teď připouštím možnost, že jednou je chtít nejspíš budu, stojím si za tím, že jsem udělala dobře. Ono totiž, jak jsem psala, nesmíte dost dlouho nic zvedat a už vidím maminku, která na tři měsíce hodí ratolest na hrb manželovi kvůli prsoum. Kdy jindy mám být krásná, když ne teď? Jestli umělý prsa, tak co nejdřív. Nechávat furt všechno na "pak" je blbost a v tomhle ohledu to platí dvojnásob.

NÁVRAT KE SPORTU

Návrat ke sportu byl pro mě asi ta nejdůležitější věc vůbec. Začátkem října jsem si zaběhla 5 km závod, nebylo to úplně šťastné rozhodnutí, ačkoli jsem ho přežila bez úhony. Někdy v půlce října jsem už pomalu začala chodit do fitka, jen na pás, chodit. Začínala jsem fakt pomalu, dvě podprsenky přes sebe, aby se prsa moc nehýbaly, protože pořád ještě chvílema bolely.
V téhle části asi musím povídání o návratu ke sportu i ukončit, protože v listopadu mi skončila permice do fitka a potkala jsem člověka, který mi totálně rozjebal život, hlavu, duši, ale naučil mě znova cítit emoce. Od listopadu do února jsem po nějakém sportu ani nevzdechla, takže jak je to se sportem v téhle době hojení nevím. Když jsem se v únoru zase sebrala a uvědomila si, že sport k životu potřebuju, byly prsa už zhojený natolik, že jsem je vůbec nemusela řešit.
Dnes dělám už zase úplně všechno, ale je pravda, že třeba při cvičení jógy a ležení na břiše, ty silikony trochu tlačí. To je jediné omezení.

POCITY

Jaký je to pocit mít na hrudníku půl kila silikonů? Hm... žádný. Nevnímáte to. Vůbec vám to nepřijde divný. Jediný co, tak se na sebe díváte do zrcadla už láskyplně. Je zajímavý, že od tý doby, co mám umělý prsa, nijak extra už neřeším svoje břicho. Pořád sportuju a pořád bych chtěla mít svých vysněných 69 kg, ale když nebudou, tak nebudou a nějaký to kilčo navíc na bříšku se prostě ztratí. Moje postava mi teď připadá daleko souměrnější a sebevědomí mám konečně reálné a ne uměle vykonstruované, jako předtím.

A ať nežeru, tady je fotka, která přímo ukazuje rozdíl před a po. Drobnou asymetrii se upravit nepovedlo, ale o tom jsem věděla od začátku a nikterak mi to nevadí. Mám je, holky moje, ráda takový jaký jsou. Panu doktorovi se moc povedly.




MÁ TO CENU? MÁ TO CENU!

14. září 2016 v 15:10 | WiXXie |  Myslánka

Jsem marod. Ale i když jsem marod, musím se o sebe postarat sama. A když jsem marod, občas upadám trochu do deprese. Do deprese ze všeho možného. Ze svého bytu, protože nemám energii uklízet a tak jsou všude psí chlupy a špinavé nádobí. Ze sebe, protože se opocená válím v posteli, nenalíčená, s mastnou hlavou a jediné, co mi dodává jakýsi "glam" je čelo, které se leskne potem. Ze svého psa, protože už tři dny nebyla venku dýl než na nutných 10 minut a tak zlobí a dovádí aspoň doma (jo pejsku, tobě blbě není) a v neposlední řadě i ze světa...
A ačkoli jsem marod, musela jsem dneska na nákup. Místo toho, aby mě tento "výlet" trochu napumpoval energií, mě spíš vyčerpal, protože je mi z toho do breku ještě teď.

V nejmenovaném supermarketu jsem stála u regálu se zeleninou a všimla jsem si pána, který byl pokryt kérkami a svlečený do půl těla. S sebou měl paní, která byla... no řekněme oblečená podle poslední módy z tržnice. S sebou měli malého, asi tříletého chlapečka. Rodinka na první pohled vizuálně nic moc, ale nikterak mě to neznechutilo. O chození do půl těla na veřejnosti si u mnohých mužů myslím své, ale u pána by se to ještě dalo přežít. To, že na sebe pořvávali přes půlku obchodu bych taky ještě přešla... O pár minut později, když jsem platila za boty (tedaaaaaaa salám, salám, ne, nekoupila jsem si další boty, salám to byl! Vlastně prd, já salám nejím. Eeeeeeh tofu, tofu, koupila jsem si tofu!) takže, když jsem platila za tofu v jiném obchodě, najednou se celým obchodním střediskem začal nést křik a nadávky.
"Ty mrdko, co si to dovoluješ? A co, že je slíknutej? Dyť kérky sou moderní, teď to má každej... Tě zabiju! Až tady bude chodit holka s nahou píčou tak neřekneš nic, co?" zbytek rozhovoru asi netřeba přepisovat.
Je mi jedno, že ten chlap byl polonahej, je mi jedno, že pani měla mluvu jak dlaždič, je mi jedno, že se hádali s ochrankou, ale není mi jedno, že svědkem tohohle všeho byl ten malej kluk, kterej si z toho vezme co? Že je mezi dospělými normální oslovovat se "mrdko" a říkat cizím lidem slova, jako "píča" a vyhrožovat jim smrtí.
Nikdo z nás nic neudělal... co taky? Zastat se vulgárních lidí? Nebo jít proti nim? Já sama nevím na čí stranu se postavit. Mě neohrožovali, ani mě nepobuřovali. Dokud nezačala paní mluvit. Na čí straně je právo? Stálo ochrance za to vyvolat konflikt? Když by si nakoupili a odešli, co by se změnilo? No tak by pár lidí vidělo chlapa do půl těla. V televizi jsou k vidění daleko horší věci. Tak proč???

A když už tak odcházíte a říkáte si: "dobrý, za chvili jsem doma, tam je bezpečno," vlezete do metra a tam je reklama jako blázen na novou knihu Kláry Samkové "Proč islám nesmí do Česka" spolu s krásnou anotací, kterou si nepamatuju doslova, ale parafrázovaně to je něco jako: "Islám není primárně náboženství, proto by se na něj neměla vztahovat náboženská svoboda". A tak tam v tom metru stojíte a oněměle zíráte na tenhle plakát, kterej přímo vybízí ke xenofobii, rasismu, radikalismu a nevím čemu všemu negativnímu a když se od plakátu znechuceně odvrátím a jdu se opřít raději o poplivanou stěnu vagónu než o tenhle "skvost literatury", doprovází mě pohled postaršího pána, který jako kdyby říkal: "ty se Samkovou nesouhlasíš? Tak to chceš bejt asi ukamenovaná."

Nejsem pravdoláskařka, protože upřímně si opravdu nemyslím, že pravda a láska zvítězí. Naopak to poslední dobou vypadá, že zvítězí nenávist a zlost. Lidi se nenávidí víc než kdy dřív. Jsou na sebe zlí víc než kdy dřív a já si řikám jestli vůbec má smysl pořád duševně bojovat proti všemu tomu hnusu, kterej nás obklopuje, jestli by nebylo snad snazší se na to vykašlat a nechat se unášet davem...

Ale pak si vybavím všechny moje kamarády, kteří jsou antirasisti, multikulti, vegani, aktivisti a vybavím si ty silné základy a to, co jsem dřív mívala v hlavě já a jak obrovský obrat v názorech jsem udělala já, moje rodina a mnoho mých kamarádů. Jakou radost mám z každého, kdo mi řekne, že se zachoval nesobecky, že něčím někomu pomohl... a řikám si, že jo. Že to smysl má.

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 4.

13. září 2016 v 15:18 | WiXXie |  Lajfstajl
Zase jsem to tu trochu flákala. Moc se omlouvám, ale spousta práce, škola. No, prostě jsem jen člověk a fakt jsem totálně nezvládala. Dnešní, čtvrtá část, se věnuje už možnosti mrknout se na prsiska vlastníma očima a taky proces hojení. Předchozí tři části k nalezení zde: první, druhá, třetí. Pátá bude za pár dní :)

PRVNÍ POHLED

Teprve až doma jsem měla konečně možnost sundat si podprsenku, poprvé se pořádně umýt a taky se na tu nádheru podívat. Musím podotknout hodně důležitou věc. Je to oteklý! Celý! Strašně moc! A dlouho! Jakmile si po operaci poprvý sundáte podprsenku, pravděpodobně se zděsíte a budete mít chuť řvát něco jako "kurva, já jsem Dolly Buster!" to je normální. Těsně po sundání podprdy jsem měla asi tak osmičky. Otok postupně splaskne a zhruba po dvou až třech týdnech už nemáte místo koz stůl, ale jenom stolek. Viz. první fotka, která je focena někdy v prvním týdnu po operaci. Jsou vidět ještě i čáry od fixy, protože přitlačit na kůži takhle blízko rány bylo nemyslitelné.
Úplně otok zmizí po cca dvou měsících. Bohužel, je to tak. Nevyplatí se proto kupovat si nějaký extra prádlo hned po operaci. Taky budete mít takový tři až čtyři týdny modřiny a krvavý fleky okolo stehů a bude vás bolet jakejkoli dotek.
Každá operace probíhá jinak, viděla jsem už spoustu umělých prsou a znám minimálně pět druhů jizev. V mém případě, kdy se jednalo o modelaci s augmentací, byl řez veden okolo bradavky a pak svisle dolů k žebrům. (Dále se dá silikon vložit pod sval, kdy se řízne pod prsem po obvodu cca 10-15 cm, viděla jsem i miniaturní jizvu jen okolo dvorce bradavky, to se zase vkládá pouze silikon nad sval, atd. Možností je opravdu mnoho, záleží na typu operace i na operatérovi jakou operaci provádí nejraději a co je podle něj nejlepší varianta.) Stehy jsem tudíž měla opravdu všude a bolely a tahaly.

PŘEVAZY

Kromě mého veselého povídání, taky stojí za zmínku nutnost převazů a mytí. Nevybrala jsem si pro operaci úplně nejpříhodnější dobu, ale ono to nikdy není úplně vhodný. V zimě musíte nosit bundu, v létě je hic, na jaře máte alergii, takže kejcháte, na podzim začíná škola, takže nemůžete meškat... Nicméně, jak všichni víme, léto 2015 bylo extrémně horké a v září tomu nebylo jinak. Člověk se potí jak blázen a ani čerstvé rány po operaci nejsou ušetřeny. Bylo tedy nutné prsa neustále omývat. Přímý proud vody na ně samozřejmě nesměl a tak jsme myly jen namočenou gázou. Po každém omytí následoval proces sušení, kdy jsem několik minut nehnutě ležela a čekala až kůže oschne. Používaly jsme s babi i fén na nejnižší stupeň, aby byl proces schnutí co nejrychlejší a prsa se zase zatáhla do podprdy a držely. Přes podprsenku jsem ještě měla speciální stahovací pás, který tlačil silikony dolů, tedy aby "přirozeně" padaly a nevyjížděly nahoru (bože, tuhle hrůzu jsem z hlavy už úplně vytěsnila).
To byla asi nejodpornější část, tuhle hrůzu jsem musela mít dva týdny a když pominu to, že to šíleně tlačilo na hrudníku, taky to odíralo vnitřní stranu paže, nasakovalo potem (vyprání bylo vcelku nemyslitelné, protože jsem bez tohohle mučícího nástroje nesměla být víc než deset minut během sprchy), takže fakt naprostá hitparáda.

LEHKÝ NÁVRAT K NORMÁLU

Po deseti dnech doma jsem mazala už do práce alespoň na pár hodin. Pracovala jsem ještě v redakci a musela jsem vykonat roznos novin po okolních prodejních místech. Pomohla mi tehdy maminka se kterou jsme společně připravily noviny. Samozřejmě jsem nesměla nic zvedat, takže jsem ji jen doprovodila a opět jsem se na další tři dny vrátila do postele, už u sebe doma, sama (díky bohu). Samozřejmě jsem nesměla zvedat ruce výš než k úrovni ramen (nějaké tři týdny), takže je dobré si všechno, co potřebujete, sundat dolů ještě před operací. Což o to, ono to JDE zvednout ruce, ale prostě nesmíte, riskujete, že se vám silikony hnou a uchytí se vám blbě.
Největší hardcore ovšem bylo mytí vlasů. To prostě sami neuděláte ani kdybyste se zbláznili.
Čtrnáct dní od operace už jsem začala chodit do práce úplně normálně a jakž takž jsem se o sebe postarala sama. Jediné, co jsem ještě nemohla, bylo vidět se s mým psem, ale to jsme napravily hned o pár dní později :)

KONTROLY A STEHY

Tohle netuším jak je u jiných plastik, ale já jsem chodila na kontrolu k panu doktorovi vcelku často. Zatímco mojí kamarádce týden od operace doktor řekl: "tak ať se vám to dobře zahojí" a stehy měla ty, co se vstřebají, já jsem pana doktora viděla častěji než maminku. Byla jsem u něj snad 5x během tří týdnů a pak ještě po měsíci, po šesti týdnech, po dvou měsících a po třech měsících.
Stehy mi byly vyndány po poměrně dlouhé době, tři týdny od operace. V dnešní době si říkám, jak rychle člověku uteče týden, ale když se hojíte po operaci, každý den je nekonečný. Samozřejmostí je pořád stahující podprsenka, kterou prostě nesmíte sundat nikdy a nikde. Spíte v ní, jíte v ní, děláte v ní všechno a to po dobu tří měsíců, ideálně byste v ní měla ještě další tři měsíce spát, ale to be honest, vydržela jsem jí nosit jen na noc asi tak měsíc, pak jsem jí měla na noc občas.

Na druhé fotce, která pochází z 15. 10, tedy přesně šest týdnů od operace, je stále ještě jasně viditelný otok, který je na levém prsu daleko daleko větší než na pravém. Částečně je to asi i natočením hrudníku při focení, ale tak obrovský rozdíl mezi prsy opravdu nemám.

WIXXIE RISKUJÍCÍ BLÁZEN

No a to bych nebyla já, abych zase nevyváděla nějaký p****iny, takže už 3. 10 jsem stála na startu u bežeckých závodů. Startovný jsem měla zaplacený někdy od května, tak jakýpak copak. Pan doktor si sice úplně nemyslel, že je to dobrý nápad, ale na kontrole jsem byla dva dny před tím, povolení mi nerad udělil, takže jsem si zaběhla prvních 5 km s novejma airbagama. Čas nic moc, nepřetěžovala jsem se a po závodech hned domů a ležet.
Návrat ke sportu může pomaličku nastávat zhruba po dvou měsících, ale je tím myšleno spíš to, že člověk může chodit na delší procházky a možná začít trošičku protahování. Nějaké krkolomnosti, jako je aerial hoop, pole dance, jóga (myšleno naplno) je dobré nechat až na dobu tři měsíce po o.

To je pro dnešek vše. V páté části se mrkneme na jizvy, návrat ke sportu, na pohmat i reakce okolí.

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 3.

6. září 2016 v 19:51 | WiXXie |  Lajfstajl
Je tady třetí část rozsáhlého povídání o silikonech. Pokud někdo čte až tuhle část, zde jsou odkazy na část první a část druhou. V dnešním povídání se podíváme na zoubek nemocniční stravě ve formě fotodokumentace a taky si povíme něco o úplně prvních dnech po operaci.

PRVNÍ DEN S NOVÝMA PRSAMA

A bylo 1. 9. Nový měsíc, nový školní rok, nový prsa. Ráno jsem (bohužel) anestézií oblbnutá již nebyla a tak mě čekala bolest jak blázen a pocit totální nesamostatnosti a neschopnosti. Hned ráno se na nás přišel mrknout pan doktor, který všem pacientkám zkontroloval drény a nechal nás převázat. Výsledek nebyl pořádně vidět, ale vím, že to byly dva gigantický kopce, který vypadaly, že patří někomu jinýmu.
Jelikož nenávidím, když jsem odkázaná na něčí pomoc, snažila jsem se zvládat věci sama a neustále jsem se sestřičkám omlouvala za každé zazvonění (a, že jich bylo).

Popsat první den není úplně jednoduché, člověk v sobě má ještě pořád fůru léků, které zapříčiňují, že už po týdnu moc neví jak se cítil, co říkal, co dělal, natož jaké to bylo. Já si pamatuju hlavně to, že jsem se PŘÍŠERNĚ NUDILA. A to fakt děsně! Navzdory knížkám (který neudržíte, protože jste strašně slabá a bolí vás každej nádech) a DVD na kterým jsem zkoukla snad všechno, co pro mě bylo koukatelný. Prostě nevydržím ležet a tak jsem neustále něco pila a futrovala abych mohla co nejvíc chodit na záchod a aspoň trochu se hýbala.
Další peklo, který mě čekalo (a to bylo peklo po celou dobu hojení) bylo spaní na zádech. Vždycky jsem usínala a probouzela se na boku a spaní na zádech jsem nenáviděla od raného dětství. Bohužel už dvakrát jsem k němu byla po operaci donucena. Skoro každý den jsem se probouzela aspoň částečně na boku, tělo se prostě samo přetočilo ve spánku, ale pro správné hojení je opravdu nutné se o spaní na zádech alespoň pokusit.
Silikony totiž nejsou ničím přišity, drží tak nějak silou vůle a pokud si na tohle nedáte při hojení pozor, můžete vesele skončit s každým silikonem v jiné úrovni hrudníku.

Zkrátka a dobře první den jsem protrpěla od rána až do večera a snažila jsem se pořád jen spát a pokud jsem zrovna nespala, pila jsem a čurala a pokud ani to ne, žebrala jsem o prášky proti bolesti a pokud jsem nedělala ani jedno z uvedeného, přemýšlela jsem kterou činnost započnu. Bohužel nuda a bolest je nedílná součást každého pobytu v nemocnici i když se jedná o pobyt dobrovolný.

JÍDLO

Co musím opravdu vyzdvihnout je jídlo ve Formé Clinic. Dle sestřiček jsem byla jejích první veganka vůbec a zvládly to víc než skvěle. Tu a tam se v dobrém sekly s moučníkem (loupák Seven Days a tyčinka Kit Kat), ale to člověk odpustí, když mu zbytek pobytu servírovaly tak fantastický jídla. Ráda bych napsala k jídlu něco víc, ale není co, protože za vše mluví fotky.

DRUHÝ DEN S NOVÝMA PRSAMA

Druhý den s novými nárazníky, respektive třetí den v nemocnici, opět proběhla vizita a vyndání drénů. Kamarádka, na jejíž "popud" jsem si nechávala prsa dělat, mě varovala, že vyndání drénů bolí ze všeho nejvíc. Čekala jsem tedy něco tak příšerného, že to pomalu ani nepřežiju, ale kupodivu jsem po vyndání pronesla jen: "a to je jako všechno?" Nebylo to tak strašný, ale každý má jinou citlivost. Taky teda netvrdím, že to nebolí vůbec. Pan doktor už nás nechal úplně rozvázat a dostaly jsme stahovací podprsenky (výborný na nošení, protože měly zapínání vepředu na háčky a na zip a stejně tak i ramínka byla rozepínací).
Den 2 v nemocnici asi není úplně potřeba nějak zdlouhavě popisovat. Opět jsem se strašně nudila, pila, čurala, fňukala, bolela a těšila se domů, protože to znamenalo minimálně čerstvý vzduch po cestě z kliniky (teda na Václaváku ho moc není, ale pokus by byl).
Mimo nudu jsem do sebe sypala nejrůznější prášky horem dolem-antibiotika, wobenzym, který není na 100% vegan, ale holt buď se budeš hojit a dáš si namletý broučky, nebo budeš trpět zhruba o tři týdny dýl. Takže jsem na to radši nemyslela a polykala, jak to hodný holky dělaj.

A ŠUP DOMŮ

Domů jsem byla propuštěna třetí den od operace. Po vizitě pro mě přijela babička, naložily jsme se obě do taxíku (na náklady kliniky) a jelo se směr Casa di Veru.
Po příjezdu mě babička ihned odlifrovala do postele, kam mi byl alespoň přinesen kompjůtr a mohla jsem vesele brouzdat po netu a posílat selfíčka kámoškám. Jinak opět nuda. Babička šukala po světnici, jak je jejím dobrým zvykem a uklízela i to, co uklízet nepotřebovalo.
Člověk se po operaci prsou bez pomoci neobejde a to fakt vůbec, takže doporučuju vybrat si jako asistenci člověka, kterej vás irituje nejmíň ze všech.
Navzdory tomu, že jsem si vybrala správně, i člověk, kterej vás irituje nejmíň ze všech vás prostě po třech dnech v garsonce srát začne, takže po kontrolet a povolení od doktora jsme se s babi za pomoci vlaku přemístily na jih, kde jsme se mohly srát alespoň přes zeď.
Celou dobu jsem nesměla zvednout ruce o moc výš než k pasu, maximálně k úrovni ramen, ale to jen výjimečně. Hrozí totiž riziko, že se posune silikon a zhojí se vám to špatně. Nehledě na stehy, které jsem měla tři týdny. Ty tahaly v podstatě nonstop.

Cesta vlakem byla náročná, každý pohyb bolel, takže pokud se můžete cestování vyhnout, udělejte to, ale zase ne navzdory tomu, že byste měla být v psychické nepohodě. Ta je pro dobré hojení nejdůlěžitější.

V této části přikládám fotky nemocničního žrádýlka, protože my vegani řešíme hlavně žrádýlko :) Prsa budou příště ;)

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 2.

2. září 2016 v 10:11 | WiXXie |  Lajfstajl
Je tady druhá část rozsáhlého článku, který se věnuje mojí plastické operaci. První část je případně k nalezení zde, pokud někomu unikla. Dneska se dostaneme už přímo do nemocnice a k samotné operaci, která ale na vyprávění není moc záživná, protože jsem jí prospala.

JEŠTĚ PŘED OPERACÍ

Tři až dva týdny před operací bylo nutné absolvovat předoperační vyšetření. Což znamená natočení EKG a pár dotazů ze strany lékaře. Dalo se udělat na klinice za poplatek, ale u obvodního lékaře ho máte zdarma. Zvolila jsem tedy možnost free, i když obvoďák měl kolem plastiky fůru keců. Sestřičkám na klinice jsem ještě včas řekla, že jsem veganka, zda by bylo možné mou stravu upravit k mému přání a pak už jsem jen čekala na kýžené datum operace.
Zhruba čtrnáct dní před operací jsem se na doporučení lékaře snažila vyhýbat konzumaci alkoholu i drog. Drogy jsem vysadila úplně a alkohol jsem užívala velmi zřídka. Dnes se divím i tomu, vzhledem k tomu, že prakticky nepiju a nefetuju. Alkohol a drogy by v těle v době operace neměly být, pokud je mi známo, oboje ředí krev a pokud to anesteziologovi nepřiznáte, může vám namíchat špatné množství anestézie a hrozí vcelku velká rizika (jakmile se mi dostane na tyto otázky odpovědí, doplním je). Cvičila jsem jak blázen a tak jsem na operaci šla s fajnovými 77 kg.

V DEN OPERACE

Osudný den D bylo pondělí. Doma jsem měla zabalený batůžek s věcmi, včetně knihy, a na osmou jsem měla být na klinice. Snažila jsem se sama sebe uklidňovat co to šlo, ovšem klidu jsem moc nedošla, protože jsem ještě ráno měla značně nepříjemný rozhovor se svým šéfem, který, ačkoli jsem svou plánovanou absenci hlásila asi měsíc v kuse, o ní údajně nevěděl a dožadoval se informace, zda v úterý budu v práci (to jsem si tu jen chtěla postěžovat, souvislost s operací to nemá, kromě přivození stresu, FAKT DÍK, VOLE).
Po příchodu na kliniku se o mně sestřičky fantasticky postaraly. Dostala jsem postel u okna, růžovou noční košili, která mi udělala fakt neskutečnou radost, přenosné DVD proti nudě a ovládátko na sestřičky. K mé naprosté spokojenosti chyběla jen voda, ale jíst ani pít jsem nesměla od předchozího večera.
Další dvě slečny, které šly ten den také na operaci (všechny na prsa), se ubytovaly se mnou v pokoji na ostatních postelích a nastalo to nejhorší. Čekání.
Moje operace byla naplánovanána až jako poslední, utahovala jsem si z pana doktora, že si to aspoň pořádně natrénuje, ale kdybych byla tušila jaká nuda mě čeká, možná bych si i připlatila za možnost jít první a mít to za sebou.
Popravdě nebylo nic moc pozorovat slečny vedle mě, jak je dopují oblbováky, jak slečny usínají, jak je odvážejí a za pár hodin přivážejí zafáčované. Jak se první slečna probouzí a trochu kníká buď bolestí, nebo spíš zmaetností, zatímco mě to teprve čekalo. Kromě nudy se taky zvyšovala obava z bolesti a stres. Ale samozřejmě tohle se jinak zařídit nedá.
Díky bohu ke mně byla puštěna návštěva v podobě mé kamarádky a poté maminky a babičky, takže mi čas utekl o trochu rychleji.
Celou dobu, co jsem čekala, už do mě sestřičky cpaly antibiotika a podobný chemikálie, ze kterých člověk, který chce žít zdravě, není úplně nadšený. (Ono je na pováženou taky chtít být v souladu s přírodou a jít na silikony... No holt pokrytectví má různé tváře, důležité je aspoň si ono pokrytectví přiznat.)

MINUTY A VTEŘINY PŘED

Ještě když jsem čekala na operaci, navštívil mě anesteziolog a vysvětlil mi celý proces. Řekl mi názvy veškerých látek, které do mě budou vpraveny (samozřejmě si ty názvy absolutně nepamatuju), řekl mi, že budu intubovaná, takže mě po operaci bude bolet v krku (narvou vám do krku hadici o průměru asi jeden centimetr
(ačkoli ve filmech to vypadá, že to má aspoň 5)) a ujistil mě, že bude celou dobu u mě.
Tohle je podle mého hodně důležitá část celé operace, znáte každý obličej, který bude během operace přítomen a díky tomu máte tak nějak pocit bezpečí a rodinné pohody.
Okolo třetí nebo čtvrté hodiny nastal okamžik, kdy jsem dostala oblbovák O a pomalu se mi začal motat svět. Veškeré uspávačky snáším vcelku vtipně, mívám debilní poznámky a ještě debilnější dotazy. Vybavuju si, že jsem sama doťapkala na sál, sedla si na operační stůl a pan doktor mi začal malovat na prsa čáry. Samozřejmě se to neobešlo bez mého super dotazu, co budou dělat s odřezky kuže. Pan doktor mi velkoryse nabídl, že mi je schová jestli chci. No... nápad vskutku lákavý, mám doma svoje moudráky, kůže z prsou by taky byla taky cool, třeba jako stínítko na lampu, ale s díky jsem odmítla. Pak nevím nic.

MINUTY A VTEŘINY PO

Snažím se vybavit si pocity, těsně poté, když jsem se probudila, ale těžko se na to vzpomíná. Vím, že jeden ze silných pocitů byla zmatenost v kombinaci s tlakem na hrudníku. Ještě jsem byla oblbnutá anestézií, takže bolest jsem necítila (zatím). Na hrudi to tlačilo, jako kdybych tam měla kámen a celkově mi nějakou chvíli trvalo, než jsem si uvědomila kde jsem a proč. Mám dojem, že ovladač, kterým se volá sestřička jsem měla někde šikovně při ruce, takže ačkoli jsem se nemohla moc hýbat, sestřičku se mi povedlo zavolat rychle (po operaci páteře jsem měla ovladač za hlavou a nemohla jsem se ani hnout, tehdy byla vcelku challenge sestřičku přivolat).
Nejdůležitější věc ze všeho byla potřeba jít na záchod (ačkoli jsem od rána nic nepila) a taky dát vědět rodině, že jsem v pořádku.
Kromě tlaku na hrudi jsem taky měla vedle postele pověšené drény, které jsem další den a půl tahala všude s sebou jako dítě kačera. Kdo by se chtěl vzdělat v oblasti chirurgie, zde odkaz na wikipedii. Podle popisů tipuji, že v tomto případě se dělá spádová drenáž, kdy se prostě 24 hodin pozoruje krev, která samovolně vytéká z ran.
Po misi záchod, která byla sice náročná, ale úspěšná (sestřička se mě snažila přesvědčit abych ještě chvíli vydržela, ale já prostě neusnu, když se mi chce, byť jen trošku čurat) jsem dostala trochu vody a zase jsem usnula.