"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

(U)SMÍŘENÍ

9. srpna 2016 v 16:14 | WiXXie |  Myslánka
V našem životě se obecně vyskytuje spousta událostí. Některé dobré, některé špatné. Občas jsou ale i ty špatné k užitku. A ať je to jakkoli, jsme nuceni se všemi smířit. Usmířit se s naším životem, odpustit osudu to, co se stalo a nakonec tu věc pustit pryč. Tedy věc... většinou to bývají spíš lidi, kterým musíme odpustit a nechat je žít dál. Smířit se s tím, že to osud, nebo oni sami, zamýšleli jinak a my do toho plánu nepatříme.
Ať je to tak, nebo tak, člověk je tvor přizpůsobivý a tvárný. Musíme ale na té své tvárnosti trošku pracovat, protože jinak se může stát, že zabředneme v minulosti a neposuneme se dál. Takovýhle fuck upy jsou skvělá příležitost pro odrazy a stoupání nahoru.

A jestli je někdo přeborník ve smiřování se s čímkoli, tak jsem to já. Prvních několik facek od života jsem prožívala hodně těžce, teď už jsem v podstatě profesionál a mohla bych smiřování se vyučovat. Je to sice maličko tabulkové "jak se vyrovnat s pohromou", ale funguje to skvěle.

FÁZE I.

V první fázi je nejlepší svoje emoce nějak vyjádřit. Zpívejte, i když to neumíte, jděte běhat, i když jste to nikdy nedělali, tancujte doma v kuchyni, uvařte deset litrů polívky, malujte, pište... COKOLIV!!!!!!!
Taky je super, když si rozeberete, opravdu rozeberete, všechny pocity, které cítíte. Přiznáte si je. Prostě si dovolíte je cítit.
Ačkoli jsem psavec, raději tyhle věci maluju. Je to skvělej ventil. Prostě vezmete papír a začnete matlat barvy a klidně i popisovat. Pak se stane to, že stojíte před obrazem srdce, který je rozdělený na bubliny a máte tam napsaný všechno co cítíte: VZTEK, SMUTEK, ZKLAMÁNÍ, KŘIVDA. Nejsou to moc hezký emoce, ale nejlepší cesta k vyrovnání se s nima je, nechat je, aby se naplno projevily. Proč cítím vztek? Protože něco nevyšlo podle mýho plánu? Možná. Proč cítím smutek? Protože ta záležitost, která se stala, znamená, že jsem zase osamělá? Možná. Důležitý je, že ta emoce tady je a má právo se projevit. Já přijmu její existenci a postarám se o to, aby mohla co nejrychleji zmizet a mohla jí nahradit pozitivní emoce.

FÁZE II.

Když se ocitnete v situaci, kdy vám ublížil někdo konkrétní, ať už vědomě, nebo nevědomě, je ověřená praxe, odtrhnout se od něj. My ženy jsme přilnavé, jak jsem psala už jednou. Přilneme k někomu, kdo je na nás hodný a chová se tak, že to vypadá, že nás má rád. Pak se dost často chováme tak, že bereme až příliš ohledy na něj a zapomínáme na sebe.
Ačkoli víme, že bychom se s ním měly přestat vídat, či komunikovat, neuděláme to, protože bereme ohled na to, že dotyčnému je s námi fajn a nechceme ho připravit o naší společnost. Co na tom, že po společném večeru s onou osobou končíme většinou ve tři ráno s lahví vína u pusy a pláčeme do telefonu kamarádce na druhý konec Republiky. Sejde z očí sejde z mysli je opravdu svatá pravda a ačkoli se to může zdát v jednu chvíli dětinské, blokace na Facebooku, smazání zpráv, fotek a veškeré komunikace je skutečně ten nejlepší lék. Je to ochrana vás samotných, ne hysterické gesto jakože "tak a teď mi nemůžeš psát!" Protože popravdě? Když vám nenapsal doteď, asi těžko se pro to rozhodne poté, co byl zablokován. A pokud vám psal a vy jste tím jen trpěla, o to nutnější blokace je.

FÁZE III.

No a pak to chce tu hlavní přísadu. ČAS. To je taky vcelku klišé, ale opravdu funguje. Čas vyléčí všechno. Všechny rány, všechny křivdy a možná si časem uvědomíte důvod chování druhé strany. Dojde vám, že možná křivda byla naopak, protože jste se prostě zachovala jako blbka, neposlouchala jste slova toho druhého a vymyslela si vlastní pravdu. Většinou ale tohle dokážeme vidět až s odstupem. Pak může nastat poslední fáze.

FÁZE IV.

Smíření se, usmíření, odpuštění a puštění. K čemuž může vcelku dobře sloužit tzv. rituál odpuštění. Nenabádám k nějakým čarodějnickým rituálům, ale tahle záležitost fakt funguje. Já sama ho provádím většinou po pár sklenkách vína. Jen tak random si zapálím svíčku a blekotám nahlas věci, který se staly. To, co dokážu říct nahlas jsou většinou věci, který skutečně dokážu odpustit. Mnohdy přijdu i na něco, co jsem předtím neviděla, nevnímala. Fajn na tom je, že tenhle rituál můžete dělat donekonečně. Dokud plně neodpustíte opravdu všechno.

A K TOMU ZDARMA...

No a pokud dojdete až sem, můžete si užít bonusové okýnko v TO DO LISTu a sice reálnou omluvu, případně obnovení kontaktu s dotyčnou osobou. Ale fakt jenom, když má člověk jistotu, že to bude OK a už nebudete trpět.


OSOBNÍ OKÉNKO (dnes kapku delší)

Přiznávám se, že dřív... ok, vlastně ještě nedávno... jsem bývala docela hysterická. Kdykoli mi někdo ublížil, neváhala jsem mu začít nadávat, posílat nenávistné zprávy, vysílat nenávistné pohledy apod. Ono je to trapný, ale v první fázy to fakt pomůže. Jsem prostě člověk, který všechno prožívá intenzivně a jiná asi už nebudu, to bych nebyla já.
Teď jsem se naučila trpět sice nahlas, ale už aspoň neposílám ty zprávy, ačkoli řvu a nadávám pořád stejně. Ale trpím asi tak hodinu, maximálně dvě. Jasně, že smutek a podobný emoce se mi vrací jako bumerang několikrát za den, ale v malých dávkách jsou snesitelné... Samozřejmě pohled plný opovržení vysílám pořád. Dokud nejsem schopná skutečného odpuštění.
Nevím jak vy, ale já nenávidím stadium stagnace. Jakmile jsem spokojená, jdu ke dnu a trápím se. Jakmile jsem na dně, odrazím se a začínám na sobě makat. Většinou mi k tomu dopomáhá právě nějaký zlomení srdíčka. Stalo se mi to mockrát. Možná to i podvědomě masochisticky vyhledávám. Ale fakt mi to pomáhá k tomu, abych byla lepší a silnější. Jako fénix. Po zlomení srdce reaguju tak, že se emoce snažím vypudit jakoukoli činností a přijít na jiné myšlenky. Tím pádem si většinou naberu strašně moc práce, začnu hodně malovat, cvičit, lítat venku po kulturních akcích... Hlavně být co nejvíc zaneprázdněná. Momentálně vlastně procházím určitým smiřováním se, probíhá to líp, než bych byla sama čekala, ale to asi i proto, že jsem ten výsledek tak nějak tušila dopředu. Každopádně ačkoli se smiřuju, došla jsem nedávno k jednomu moc hezkému usmíření a o něm bych chtěla něco málo napsat.

Ve zkratce se stalo to, co vždycky. Dva lidi se potkali, bylo jim spolu fajn, sklouzlo to v něco víc a tu náhle... Chlapec došel k tomu, že prostě momentálně není schopný vztahu. A řekl mi to narovinu hned jak si to uvědomil. Se spoustou omluv, ale bez výmluv. A já? Já se cítila ukřivděná. Vždyť si přece rozumíme. Jasně. Jenže to je trochu něco jinýho... A trvalo to několik měsíců, než se mi povedlo přestat cítit zášť a křivdu. Po čase jsem došla dokonce k tomu, že to od něj vlastně bylo naprosto fér jednání, protože na začátku jsme se shodli na tom, že žádný vztah nechceme. Já porušila pravidlo, který jsem sama řekla nahlas.
No a po těch několika měsících jsem odpustila jemu, sobě, celé situaci, pustila ho z hlavy a sama žila dál. Nedávno jsem si na něj ale vzpomněla, tentokrát už v dobrým a tak jsem mu prostě napsala vzkaz, ve kterém byla omluva, vyjádření pochopení jeho tehdejšího postoje, dovysvětlení mého postoje, přiznání "nahlas", že jsem občas überkráva a přání toho nejlepšího do života. Bez jakékoli žádosti o odpověď či odpuštění z jeho strany, protože mi vážně bylo jedno jestli přijde, nebo ne. Chtěla jsem jen jediný, aby věděl, že mi to konečně došlo. Že ho chápu a, že se ani v nejmenším nezlobím. Odpověď přišla a ta nejlepší jaká mohla. Že i mě bylo odpuštěno a, že můžu dál žít s klidem a pocitem, že jsme v pohodě.

Jestli budeme znova kamarádi? To netuším. Jestli chci abychom byli znova kamarádi? Sama pořádně nevím. V mém aktuálním životě mi nechybí, ale místo tu pro něj mám. Tak to asi necháme na osudu, jak to rozehraje dál. Já jsem jen ráda, že aspoň jedna křivda se vyjasnila. A další se ještě vyjasní. Snad...

A taky šup lajkovat FB stránku a Instáč <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama