"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

Srpen 2016

MŮJ ROK SE SILIKONAMA - část 1.

31. srpna 2016 v 14:50 | WiXXie |  Lajfstajl
Nikterak se netajím tím, že jsem byla dlouhodobě nespokojená se svým poprsím a nechala jsem si ho chirurgicky upravit. Pro mnoho lidí to byl jenom rozmar a zbytečnost. Nevymlouvám jim to. Sama vím nejlíp jak jsem se cítila dřív a jak se cítím teď. Je to nepopsatelný rozdíl. V článku, který bude vycházet na několik částí, bych vás ráda seznámila s mým osobním zážitkem. Z období před, během, ihned po operaci i dlouhodobě po operaci a jak jsem na tom s prsama teď, po roce.
Dlouho jsem přemýšlela zda přidávat i fotky, ale nakonec jsem došla k názoru, že prsou je na internetu habaděj, o jedny víc nebo míň už se to nezblázní. Je to kvůli informacím o chirurgickém zákroku, lidské tělo je zajímavé samo o sobě ve své rozmanitosti a moje prsa stály dost na to, abych je schovávala, takže směle do toho.

CO MĚ K TOMU VEDLO?

Když někomu řeknete, že jste si ani ne ve čtyřiadvaceti nechala operovat prsa, jedna z prvních otázek je: "a proč?" Proč? To je snadné. Protože, jak jsem psala už kdysi dávno, od roku 2011 jsem shodila něco okolo 25 kg. Kromě úbytku tuku všude po těle, mělo hubnutí za následek taky úbytek tuku v oblasti hrudníku, tedy zmenšení prsou. To by samo o sobě nebylo až tak hrozné. Jenomže, když se vám přednosti z velikosti F zmenší na velikost B, zůstane vám spousta kůže a málo tkáně. Měla jsem tehdy prsa jak po třech dětech a ačkoli jsem nikdy neslyšela půl slova negativní kritiky, styděla jsem se svléct i před sebou, natož před někým jiným.
K podstoupení operace jsem se rozhodla již dříve, začátkem roku 2014. Měla jsem tehdy už relativně dost zhubnuto, ale stále to nebylo to, co jsem chtěla, takže jsem si řekla "OK, dohubnu na 75 kg a půjdu do toho!" Přesně na 75 jsem sice nedohubla, ale rozhodnutí už padlo a v únoru 2015 jsem se rozhoupala alespoň ke konzultaci.

VÝBĚR KLINIKY

Výběr kliniky byl v mém případě poměrně jednoduchý. Přátelé mé kamarádky jsou majitelé plastické chirurgie a já sama jsem se s nimi několikrát setkala. Pan majitel i paní ředitelka jsou velice přítelští a milí lidé a nejen na základě předchozích zkušeností mé kamarádky jsem zvolila jejich kliniku Formé clinic a udělala bych to znova. Respektive udělám, až přijde čas na reoperaci.

JAK TO PROBĚHLO NA KLINICE

Primární pro každou pacientu by měl být výběr lékaře a konzultace s ním. Já jsem absolvovala konzultaci hned s dvěma lékaři, kteří operují ve Formé clinic a dala jsem jen a pouze na osobní dojem. Na klinice je několik lékařů se kterými jsem se setkala, všichni jsou velmi milí a přívětiví. S mým panem doktorem jsme probrali veškeré požadavky a představu, jak by měl výsledek vypadat. Původně byl můj záměr jen modelace (tedy úprava za pomoci skalpelu, bez výplně silikonem, respektive odříznutí přebytečné kůže). Pan doktor mi ale vysvětlil, že pokud provede tuto operaci, na 90 % budu za půl roku zpátky, že chci přifouknout a půjdu pod kudlu znovu, protože bych skončila s prsama velikosti A-B, což je pro někoho, kdo byl celý život mít skoro pětky, nepředstavitelné. Zvolili jsme tedy variantu modelace s augmentací.

KONZULTACE

Z první konzultace jsem tedy odcházela zahlcená informacemi a domluvená na druhou konzultaci v květnu. Potřebovala jsem si vše ještě jednou promyslet a naplánovat, kdy si budu moct dovolit marodit delší dobu. V té době jsem byla uprostřed studia vysoké školy, pracovala jsem, měla jsem spoustu koníčků a zájmů a vypadnout na dva až tři týdny z tohoto režimu, pro mě znamenalo katastrofu.
Při květnové konzultaci jsme se již dohodli na termínu 31. 8, o pár dní později jsem složila na klinice zálohu a makala jsem jako šílená, abych do konce srpna měla co nejméně kilo, protože jak mi pan doktor řekl, po operaci by člověk neměl nějak výrazně nabírat či hubnout, aby se prsa nepoškodila.
Ještě doplňuji, že pan doktor mě upozornil na fakt, že za 10-15 let mě nejspíš čeká reoperace. Nevím jak na jiných klinikách, ale dle zkušeností kamarádek, které mají také silikony, jim mnohdy lékař před zákrokem tuto informaci neřekl, nebo se o ní zmínil jen tak mimochodem. Pokud se o prsa dobře staráte, může se doba vyšplhat i na dvacet let, ale další operace potřeba pravděpodobně bude.

CENA

Samozřejmě každého zajímá cena zákroku. Nechci tu říkat přesnou částku, aby nedošlo k nějakému paušalizování, ale můžu říct, že částka za MOJE prsa se pohybovala do 80 000 Kč. Samozřejmě záleží, jako při všem, na individuálním požadavku, na použitém materiálu, na náročnosti operace. Jiná částka bude u slečny, která má košíček A a chce D, jiná částka bude u paní po čtyřech dětech, která chce z povislých F udělat pevná C. Každopádně, když si zajdete na bezplatnou konzultaci, na klinice jsou schopní říct vám částku téměř hned, třeba ne na tisícovku přesně, ale v takovémhle objemu peněz už se litr sem, litr tam ztratí.
Samozřejmostí také je, že modelace NEBO augmentace je levnější žáležitost, než modelace s augmentací, kterou jsem podstoupila já.
No a jak jsem slíbila, přidávám i svoje starý prsa :)

ZLÍCHOVSKÝ KOSTEL ANEB CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY

28. srpna 2016 v 14:45 | WiXXie |  Výlety
Zlíchovský kostelík mě uchvátil už před několika lety, kdy jsem ze Smíchovského nádraží jezdila do první práce. Pokaždé, když autobus najížděl na Barrandovský most (tehdy jsem byla v Praze měsíc a ani jsem nevěděla, že je to Barrandovský most), mohla jsem si vykroutit hlavu jak jsem na kostlíček se zaujetím koukala. Něčím mě uchvátil. Snad tím, jak je maličký? Nebo tím, že se tak nějak nemístně tyčí nad tou čtyřproudovkou a polorozpadlými budovami pivovaru, nebo co to je.
Každopádně o návštěvě kostelíku jsem uvažovala už hodně, hodně dlouho a nejednomu člověku jsem o něm vyprávěla, případně ho dokonce ukazovala přes řeku. Spousta lidí se dušovala, že tam se mnou půjde a ano, oni by šli. Jenže já nemám ráda plánovaný akce a většina dotyčných zase neplánované. Ať je to jakkoli, právě dnes přišel ten den, kdy jsem se ráno vzbudila v sedm hodin, což je při třicetistupňových hicech ten pravý čas na procházku.
Po snídani jsem tedy do batohu zabalila misku, lahev s vodou a nektarinku, Fridě jsem připla všechny obojky, kšíry a haltiohlávky, který nosí a vyrazily jsme.

CESTA

Jelikož bydlíme kousek od Pankráce, možnosti kterak se dostat na druhou stranu byly hned dvě. Teda tři, ale MHD jsme zavrhly rovnou, tedy... já jsem to zavrhla, Frida by byla možná i radši jela busem, kdyby tušila, co jí čeká. Nicméně zvolila jsem možnost jít před železniční most a to hned z několika důvodů.
Ještě jsem přes něj nešla, můj pes se bojí výšek a já mám strach z přecházení mostů. Jo, je to tak. Výšky mi nevadí, vadí mi mosty. Rozhodla jsem se tomuto strachu postavit čelem a tak se učím přes mosty chodit.
Tenhle nám dal neskutečně zabrat. Trvalo to rovných 45 minut (troje zvonění z Vyšehradu), ale zvládly jsme to! Co noha nohu mine jsem to šla já a vždycky jsem se musela zastavit a sednout si na zem, než popošla těch pět kroků i Frida a ustrašeně mi vlezla na klín.
Zbytek cesty proběhl více než hladce, nebylo kam zabloudit, jen jsem se snažila přijít na to, jestli se po Smíchově nedá přejí někde blíže k vodě, aby člověk nemusel jít přímo okolo hlavní silnice. Nevypátraly jsme jinou trasu a holt i tu hlavní cestu jsme přežily.
(Pokud někdo má lepší trasu po levém břehu, sem s ní.)

Cestou mě moc zaujal pohled od silnice směrem k Meet Factory. Mám ráda staré polorozpadlé budovy a kombinace billboardu lákajícího ke koupi matrace, spolu se "zátiším" rozpadlého pivovaru, auta "píchnutého na háček" a nádherných vil v pozadí na kopci, byla jak to jen říct... inu pro mě neskutečné panorama. Ještě dodávám, že ke koupi matrací láká sám dr. Čestmír Mázl, na reklamě přejmenován jako dr. Sleep.
Cestou směrem k Meet Factory jsme vyšláply kopeček a už se před námi tyčil kostel.

U KOSTELA

Celou dobu, co jsem si vysnívala návštěvu Zlíchova, jsem byla přesvědčená o tom, že je opuštěný. Několikrát jsem si kostelík dokonce našla na Google Maps a dívala se na zdevastovanou omítku a oprýskaná okna. Chyba lávky. Když jsme s Fri vyhopsaly ke kamennému kříži a zase zhopsaly dolů přímo ke kostelu, čekalo nás převkapení v podobě otevřených vrátek a rozpisu bohoslužeb, přičemž ty nedělní jsou hned dvě v 8:30 a v 10:15.
Na tabuli byla "pozvánka" k prohlídce kostela s tím, že mimo bohoslužby je možná buď před nebo po ní a zrovna mi vyšel čas tak ideálně, že jsem neváhala a mojí černou fůrii jsem uvázala u zábradlí, kde seděl nějaký pán a broukl na mě, že tam bude sedět ještě dlouho a na psa dohlédne.
Nad hlavním vchodem je okamžitě viditelná informace, že kostel je zasvěcen sv. Filipovi a Jakubovi*. Uvnitř je kostelík zdoben tak nějak... no prostě klasika. Oltář, kříž, zlato, dřevo, drahé kamení, ale na druhou stranu méně přeplácaně, než bývají jiné kostely.
Křížová cesta je v tomhle kostele zaznamenána jen kříži a nápisy a mají překrásný lustr. Okolo celého kostela jsou také velmi staré náhrobky a mimo všechno tohle, je odsud božský výhled.


LIDSKÉ PŘÍBĚHY

Po návštěvě kostelíku jsem se zapovídala s pánem, který mi hlídal psa a už jen kvůli němu se na toto místo určitě vrátím. Je to místní bezdomovec, který je na ulici už 17 let a u kostelíku bývá 5 let o každé mši. Nemusel mi ani říkat to, že jsou na něj lidé zvyklí, protože už během našeho povídání o psech a o práci přišlo několik lidí s drobnými, které mu dali do kelímku od kafe aniž by je o to musel žádat (drobnými... paní, která sama vypadala, že má od ruky do úst, mu dala 40 Kč) a jiná paní dokonce přinesla tašku s jídlem a ještě pána lehce sekýrovala s tím, aby to snědl ještě dnes, že je to vyndané z ledničky.
Ať je člověk jaký chce, když je upřímný a hodný, stojí za to ho podpořit. Většinou může nabídnout alespoň tu upřímnost, ta se dneska už moc nenosí. A nejen za pánovo upřímné přiznání: "To víte, že si víno dám, ale stačí mi ho litr na den, nemusím se opíjet do němoty a taky když žebrám, tak řeknu upřímně proč," se na Zlíchov moc ráda někdy vrátím.

CESTOU NECESTOU

Kromě pana bezdomovce se na nás přišel podívat ještě pan farář, který nesl panu bezdomovci nějaké vytištěné papíry a stihl mi říct, že kostel
funguje již 300 let a ať se určitě ještě někdy zastavíme i s pejskem.
Cestou domů jsme to vzaly přes Barrandovský most a jak bývá mým dobrým zvykem, vybrala jsem si kousek nad Přístavištěm uličku, kterou neznám a zakufrovaly jsme jaksviň. Vymotat se z branických uliček nám zabralo bezmála půl hodiny, ale zase jsme objevily nádherné vily a domy (včetně jednoho psycho baráku, který vypadal jak z Hitchcockova filmu-štěkal u něj německý ovčák a u dveří zpívala malá holčička).
Domů jsme došly totálně unavené, ale spokojené. Tuhle procházku doporučuji každému, kdo má trochu zájem o historii i uměleckou i lidskou.
Celou výpravu nám posvětil BAK. Pevně doufám, že je to pes, který napsal svoje jméno na zábradlí Barrandovského mostu. (Na psa super!)



Pro bližší info o kostelu doporučuju mrknout sem: http://www.centrumbarrandov.cz/kostely-a-bohosluzby/ anebo rovnou přijít před bohoslužbou omrknout interiér, případně i milého pana bezdomovce.

Bohuslužby se konají:
neděle - 08.30 hod., 10.15 hod. (modlitba růžence od 9.45 hod.)
středa - 18.00 hod. - následuje adorace cca 20 min.
pátek - 18.00 hod. (mimo červenec - srpen)

POŘÁD JSEM TO JÁ

19. srpna 2016 v 10:55 | WiXXie |  Lajfstajl
Od chvíle, kdy jsem v půlce července nastoupila do nové práce, se fotím ve velkém zrcadle u výtahu. Když si tak zpětně prohlížím ony fotky, nemůžu se ubránit pocitu, že je tam každý den úplně jiná osoba.

Znáte to, každý má nějaký styl, někteří lidé dost specifický, který je tak nějak určuje a na základě několika jejich kousků v šatníku si je dokážete zařadit do subkultury a tak nějak si aspoň trošku odhadnout co od toho člověka možná můžete čekat. Samozřejmě tím neříkám, že by člověk měl ostatní soudit podle oblečení, to ani náhodou, ale když někde potkám kluka, který má rozkrok u kolen, na hlavě čepici s placatým kšiltem a tričko Ektor, je mi hned jasné, že pravděpodobně mnoho společného mít nebudeme.

To, že šaty dělají člověka platí u nás žen dvojnásob a už podle hadrů je většina mužů schopná poznat, co bude žena zač. Tohle si občas lidi myslí i u mě, když mě vidí poprvé. Pak mě potkají podruhé, potřetí a najednou kroutí hlavou a křižují se stylem "pane Bože, co ty jsi za člověka, jak se v tobě někdo má vůbec vyznat?" No, těžko. Já sama se v sobě mnohdy nevyznám, ale jedno vím určitě. Ať už jdu oblečená v čemkoli, vždycky jsem to já a stojím si za tím. I když mám na sobě žabky, kraťasy, jsem bez podprdy, nemám na ksichtě žádnej make up a na hlavě se skví umaštěnej drdol. Sama vím, že se cítím daleko líp, když jsem nalíčená a mám na nohách podpatky, nebo alespoň balerýnky. Připadám si pak tak nějak víc něžně a křehce, naopak, když si vezmu podkolenky a moje oblíbený rádoby pánský polobotky, mám rozvernou a rebelskou náladu. Jakmile si vezmu šatičky a sandály na klínku, připadám si jako dámička a naopak, v džínách se většinou snažím schovat do davu. Řekla bych o sobě, že jsem takový schizofrenik diletant a korunu každému, kdo si troufne všechny mé osobnosti poznat. U mě obzvlášť platí heslo, který jsem buď někde slyšela, nebo ho moje hlavička vymyslela sama: "Feel like shit, look like shit." Když se cítím mizerně, je to na mě hned poznat a odrazí se to i na oblečení... Dá se jen hádat který z vyfocených modelů byl fakt ten "nejítvennaháchcidneskaradšiumřítnemluvtenaměanečumtenamě".

Tenhle článek tady není proto, abych se vytahovala tím kolik mám ve skříni hadrů, ani proto, abych tim nějak adorovala sebe, spíš mi přijde zajímavé zamyslet se nad tím nakolik člověka ovlivňuje to, co si ráno vezme na sebe. A taky popravdě nemám tolik času, abych mohla napsat některý z mnoha článků, které jsou v plánu na témata k zamyšlení.

Nicméně do budoucna se můžete těšit na reportáž z výletu do Polska, krátkou recenzi knih Trainspotting a Venuše v kožichu a opět jeden článek na téma ženy, ženství a věčné boje s muži.

A taky jsem přihodila pár fotek, který jsou focený doma, ještě před tím, než jsem si vytvořila zábavu v podobě focení v práci, protože zrovna ta kombinace šatů a bot je jedna z mých nejoblíbenějších.

A nezapomeňte lajkovat FB stránku a Instagram.



(U)SMÍŘENÍ

9. srpna 2016 v 16:14 | WiXXie |  Myslánka
V našem životě se obecně vyskytuje spousta událostí. Některé dobré, některé špatné. Občas jsou ale i ty špatné k užitku. A ať je to jakkoli, jsme nuceni se všemi smířit. Usmířit se s naším životem, odpustit osudu to, co se stalo a nakonec tu věc pustit pryč. Tedy věc... většinou to bývají spíš lidi, kterým musíme odpustit a nechat je žít dál. Smířit se s tím, že to osud, nebo oni sami, zamýšleli jinak a my do toho plánu nepatříme.
Ať je to tak, nebo tak, člověk je tvor přizpůsobivý a tvárný. Musíme ale na té své tvárnosti trošku pracovat, protože jinak se může stát, že zabředneme v minulosti a neposuneme se dál. Takovýhle fuck upy jsou skvělá příležitost pro odrazy a stoupání nahoru.

A jestli je někdo přeborník ve smiřování se s čímkoli, tak jsem to já. Prvních několik facek od života jsem prožívala hodně těžce, teď už jsem v podstatě profesionál a mohla bych smiřování se vyučovat. Je to sice maličko tabulkové "jak se vyrovnat s pohromou", ale funguje to skvěle.

FÁZE I.

V první fázi je nejlepší svoje emoce nějak vyjádřit. Zpívejte, i když to neumíte, jděte běhat, i když jste to nikdy nedělali, tancujte doma v kuchyni, uvařte deset litrů polívky, malujte, pište... COKOLIV!!!!!!!
Taky je super, když si rozeberete, opravdu rozeberete, všechny pocity, které cítíte. Přiznáte si je. Prostě si dovolíte je cítit.
Ačkoli jsem psavec, raději tyhle věci maluju. Je to skvělej ventil. Prostě vezmete papír a začnete matlat barvy a klidně i popisovat. Pak se stane to, že stojíte před obrazem srdce, který je rozdělený na bubliny a máte tam napsaný všechno co cítíte: VZTEK, SMUTEK, ZKLAMÁNÍ, KŘIVDA. Nejsou to moc hezký emoce, ale nejlepší cesta k vyrovnání se s nima je, nechat je, aby se naplno projevily. Proč cítím vztek? Protože něco nevyšlo podle mýho plánu? Možná. Proč cítím smutek? Protože ta záležitost, která se stala, znamená, že jsem zase osamělá? Možná. Důležitý je, že ta emoce tady je a má právo se projevit. Já přijmu její existenci a postarám se o to, aby mohla co nejrychleji zmizet a mohla jí nahradit pozitivní emoce.

FÁZE II.

Když se ocitnete v situaci, kdy vám ublížil někdo konkrétní, ať už vědomě, nebo nevědomě, je ověřená praxe, odtrhnout se od něj. My ženy jsme přilnavé, jak jsem psala už jednou. Přilneme k někomu, kdo je na nás hodný a chová se tak, že to vypadá, že nás má rád. Pak se dost často chováme tak, že bereme až příliš ohledy na něj a zapomínáme na sebe.
Ačkoli víme, že bychom se s ním měly přestat vídat, či komunikovat, neuděláme to, protože bereme ohled na to, že dotyčnému je s námi fajn a nechceme ho připravit o naší společnost. Co na tom, že po společném večeru s onou osobou končíme většinou ve tři ráno s lahví vína u pusy a pláčeme do telefonu kamarádce na druhý konec Republiky. Sejde z očí sejde z mysli je opravdu svatá pravda a ačkoli se to může zdát v jednu chvíli dětinské, blokace na Facebooku, smazání zpráv, fotek a veškeré komunikace je skutečně ten nejlepší lék. Je to ochrana vás samotných, ne hysterické gesto jakože "tak a teď mi nemůžeš psát!" Protože popravdě? Když vám nenapsal doteď, asi těžko se pro to rozhodne poté, co byl zablokován. A pokud vám psal a vy jste tím jen trpěla, o to nutnější blokace je.

FÁZE III.

No a pak to chce tu hlavní přísadu. ČAS. To je taky vcelku klišé, ale opravdu funguje. Čas vyléčí všechno. Všechny rány, všechny křivdy a možná si časem uvědomíte důvod chování druhé strany. Dojde vám, že možná křivda byla naopak, protože jste se prostě zachovala jako blbka, neposlouchala jste slova toho druhého a vymyslela si vlastní pravdu. Většinou ale tohle dokážeme vidět až s odstupem. Pak může nastat poslední fáze.

FÁZE IV.

Smíření se, usmíření, odpuštění a puštění. K čemuž může vcelku dobře sloužit tzv. rituál odpuštění. Nenabádám k nějakým čarodějnickým rituálům, ale tahle záležitost fakt funguje. Já sama ho provádím většinou po pár sklenkách vína. Jen tak random si zapálím svíčku a blekotám nahlas věci, který se staly. To, co dokážu říct nahlas jsou většinou věci, který skutečně dokážu odpustit. Mnohdy přijdu i na něco, co jsem předtím neviděla, nevnímala. Fajn na tom je, že tenhle rituál můžete dělat donekonečně. Dokud plně neodpustíte opravdu všechno.

A K TOMU ZDARMA...

No a pokud dojdete až sem, můžete si užít bonusové okýnko v TO DO LISTu a sice reálnou omluvu, případně obnovení kontaktu s dotyčnou osobou. Ale fakt jenom, když má člověk jistotu, že to bude OK a už nebudete trpět.


OSOBNÍ OKÉNKO (dnes kapku delší)

Přiznávám se, že dřív... ok, vlastně ještě nedávno... jsem bývala docela hysterická. Kdykoli mi někdo ublížil, neváhala jsem mu začít nadávat, posílat nenávistné zprávy, vysílat nenávistné pohledy apod. Ono je to trapný, ale v první fázy to fakt pomůže. Jsem prostě člověk, který všechno prožívá intenzivně a jiná asi už nebudu, to bych nebyla já.
Teď jsem se naučila trpět sice nahlas, ale už aspoň neposílám ty zprávy, ačkoli řvu a nadávám pořád stejně. Ale trpím asi tak hodinu, maximálně dvě. Jasně, že smutek a podobný emoce se mi vrací jako bumerang několikrát za den, ale v malých dávkách jsou snesitelné... Samozřejmě pohled plný opovržení vysílám pořád. Dokud nejsem schopná skutečného odpuštění.
Nevím jak vy, ale já nenávidím stadium stagnace. Jakmile jsem spokojená, jdu ke dnu a trápím se. Jakmile jsem na dně, odrazím se a začínám na sobě makat. Většinou mi k tomu dopomáhá právě nějaký zlomení srdíčka. Stalo se mi to mockrát. Možná to i podvědomě masochisticky vyhledávám. Ale fakt mi to pomáhá k tomu, abych byla lepší a silnější. Jako fénix. Po zlomení srdce reaguju tak, že se emoce snažím vypudit jakoukoli činností a přijít na jiné myšlenky. Tím pádem si většinou naberu strašně moc práce, začnu hodně malovat, cvičit, lítat venku po kulturních akcích... Hlavně být co nejvíc zaneprázdněná. Momentálně vlastně procházím určitým smiřováním se, probíhá to líp, než bych byla sama čekala, ale to asi i proto, že jsem ten výsledek tak nějak tušila dopředu. Každopádně ačkoli se smiřuju, došla jsem nedávno k jednomu moc hezkému usmíření a o něm bych chtěla něco málo napsat.

Ve zkratce se stalo to, co vždycky. Dva lidi se potkali, bylo jim spolu fajn, sklouzlo to v něco víc a tu náhle... Chlapec došel k tomu, že prostě momentálně není schopný vztahu. A řekl mi to narovinu hned jak si to uvědomil. Se spoustou omluv, ale bez výmluv. A já? Já se cítila ukřivděná. Vždyť si přece rozumíme. Jasně. Jenže to je trochu něco jinýho... A trvalo to několik měsíců, než se mi povedlo přestat cítit zášť a křivdu. Po čase jsem došla dokonce k tomu, že to od něj vlastně bylo naprosto fér jednání, protože na začátku jsme se shodli na tom, že žádný vztah nechceme. Já porušila pravidlo, který jsem sama řekla nahlas.
No a po těch několika měsících jsem odpustila jemu, sobě, celé situaci, pustila ho z hlavy a sama žila dál. Nedávno jsem si na něj ale vzpomněla, tentokrát už v dobrým a tak jsem mu prostě napsala vzkaz, ve kterém byla omluva, vyjádření pochopení jeho tehdejšího postoje, dovysvětlení mého postoje, přiznání "nahlas", že jsem občas überkráva a přání toho nejlepšího do života. Bez jakékoli žádosti o odpověď či odpuštění z jeho strany, protože mi vážně bylo jedno jestli přijde, nebo ne. Chtěla jsem jen jediný, aby věděl, že mi to konečně došlo. Že ho chápu a, že se ani v nejmenším nezlobím. Odpověď přišla a ta nejlepší jaká mohla. Že i mě bylo odpuštěno a, že můžu dál žít s klidem a pocitem, že jsme v pohodě.

Jestli budeme znova kamarádi? To netuším. Jestli chci abychom byli znova kamarádi? Sama pořádně nevím. V mém aktuálním životě mi nechybí, ale místo tu pro něj mám. Tak to asi necháme na osudu, jak to rozehraje dál. Já jsem jen ráda, že aspoň jedna křivda se vyjasnila. A další se ještě vyjasní. Snad...

A taky šup lajkovat FB stránku a Instáč <3

POWERSONGS a jejich power

4. srpna 2016 v 14:09 | WiXXie |  Lajfstajl
Kdo sportuje, dá mi za pravdu, že s hudbou to jde líp. Ať už běháte, jezdíte na kole, zvedáte váhy, zkoušíte se ušima dotknout kotníků a já nevím co ještě. Je fakt, že u některých sportů je poslouchání hudby trochu náročnější než u jiných. Třeba u cyklistiky je to, podle mého, spíš hovadina než dobrej nápad, ale znám i takové cvoky, kteří funí do kopce a u toho se pokoušejí zpívat text písničky, která jim zrovna hraje.
Každý z nás má jiný hudební vkus o tom vůbec nebudeme diskutovat, ale obecně jsem se tak zamýšlela nad tím, kterou hudbu má valná většina našeho člověčenství společnou, respektive kterou kapelu má rád skoro každý, nebo se mu k ní alespoň pojí nějaké vzpomínky třeba na dobu, kdy mu bylo -náct a zaručeně to pro něj musí být powersong, kdykoli začne ona písnička hrát. Dovolte mi vysázet sem čtyři, o kterých jsem přesvědčená, že nakopnou do zadku každýho, kdo už nemůže. A samozřejmě, jak je mým zvykem, přidat i osobní okénko s mými osobními powersongy.

3...2...1

OBECNÝ ŠLUPKY:

Neřikám, že jsem nějakej hudební fajnšmekr, nebo, že bych se snad považovala za odborníka. Můj hudební vkus sahá od grindu až po soundtracky k Disneyho filmům. Nicméně diskuze na podobné téma s několika kamarády, mi dala za pravdu, že tohle jsou opravdu ty nejvíc top songy pro mnoho lidí.



Pro mě osobně nejvíc nakopávací song ever. To zpomalující tempo a táhlej zvuk skoro na konci, než se rozjede poslední třetina songu bejvá takovej signál, co asi zrovna teď dělá srdce, respektive dělalo by, kdyby bylo připojený na EKG. Jakmile zase začne song nabírat na obrátkách, ať nohy bolej jak chtěj, musíš zrychlit. Ideální umístit k běhání na začátek druhý půlky. Ověřeno praxí. Tahle záležitost nesmí chybět v žádným mým hudebním mixu k běhu.


Tak Rocky je snad jasnej, že jo. Kdykoli už nemáš sílu na další dřep, nebo si říkáš, že se otočíš a půjdeš domů, protože ten svůj point XY km prostě nedoběhneš a začne ti hrát tahle pecka, prostě musíš! A víš, že to zvládneš! Protože proč? Protože Rocky to taky nevzdal! Nikdy!


Furt Kofein sice nebyl žádnej sportovec, ale komu se nezvedne adrenalin, když začnou hrát první tóny týhle nesmrtelný skladby? Škoda, že se toho Kurt nedožil. Určitě by měl radost, že pomáhá tolika lidem, aby nedopadli jako on. Já jí sice u sportu neposlouchám, ale to jenom z jedinýho důvodu, asi by nevypadalo úplně dobře, kdybych běžela a u toho mlátila hlavou do stromů.


Cink cink, cingiling, cink cink. Holčička, co vypadá jako mrtvá, kope do zadku skoro takovou silou jako by byla John Coffey (teď myslim toho ze Zelený míle, ne tu kapelu). Jsem přesvědčená o tom, že i toho, kdo Prodigy rád nemá, musí tahle písnička postavit na nohy a přimět ho, aby se cítil, jako když mu někdo tluče do hlavy kladivem.


OSOBNÍ OKÉNKO

Ačkoli tři čtvrtiny z výše uvedených songů považuju i za svojí vlastní alfu a omegu ke sportu, přidávám ještě čtyři vyloženě osobní hudební záležitosti, který asi ne každej zná.



Znáte to, někdy vám někdo ublížil, zlomil, dostal na kolena. Využili jste tuhle zkušenost k dobrýmu? Jestli jo, tak je to super! A tenhle song věnuju vždycky "s láskou" tomu, kdo za to mohl, při běhu vidím pod nohama dotyčnýho obličej, ve fitku si představuju jak mu hážu činku na ruku. Frank je boží!!!


Sice úplně nevim jak celej song vznikal, ale naprosto miluju ten nasranej zvuk basy na začátku. Z celýho songu čiší "láska" k rodnýmu městu a mě to prostě baví. Tuhle kapelu mám fakt ráda. Jejich muziku poslouchám dalo by se říct často a snad není písnička, která by mě nebavila. Jakmile se ve fitku potim a už už si řikám, že na to kašlu, stačí buď zmiňovanej song, případně Need For Speed (samozřejmě je to o autech) a zas se do toho musim opřít. Abych se necejtila jako Piece of Shit.


Cover původní kultovky od Run DMC. Originál je originál, ale stačí mi vybavit si klip a začnu se smát. Navíc miluju jejich zabarvení hlasu a dokonce i to, jak si Panzer šlape na jazyk, za mě power song jak vyšitej.


A bonus na závěr-song při kterým většinou končím. Zvýšim si na pásu rychlost na poslední čtyři minuty, než vydýchávám a na závodech na tuhle egoistickou věc dobíhám cílovou rovinku.


Prostě Love Myself je perfektní pro takovej ten konec, kdy už skoro vyplivuješ plíce a fakt si zasloužíš se pochválit.

Souhlasíte s mým výběrem powersongů, nebo ne??? Dejte vědět do komentářů. Ať už tady, nebo na FB stránce.

VADNÉ ZBOŽÍ

1. srpna 2016 v 9:09 | WiXXie |  Myslánka

Události posledních několika dní mě přivedly na mnoho myšlenek ohledně toho, jaké jsme my ženy slepice. A skutečně jsme!
Jsem žena! Miluju být ženou! Miluju sama sebe, ale jsem totální slepice, když přijde na muže.
Ono totiž je tady jedna záležitost a mám pocit, že je to nejenom můj problém, ale problém valné většiny nás žen. Žijeme ve světě kreténů. Ne všichni muži jsou kreténi, to samozřejmě ne, nehážu všechny do jednoho pytle, ale mnoho z nich je.
A teď vážně. Holky! Schválně začněte počítat chlapy, kteří se k vám někdy v životě zachovali hnusně, ublížili vám, ponížili vás, zneuctili vás, přiměli vás cítit se, jako kdybyste byla nula. Tak co, předpokládám, že ani nestíháte vyslovovat nahlas ta jména, jak vám jejich výčet vyskakuje z paměti.
A naopak. Kolik kluků se k vám chovalo hezky? Když nebudete počítat rodinu a kamarády od školy. Hm? Dva, tři? A co jste udělaly? Pravděpodobně jste se zamilovaly. Ono vlastně... dotyčnej se k vám nemusel ani chovat nijak extra hezky, stačilo, že se nechoval hned jako überzmrd, neignoroval vás a nevyjebal s váma v prvních hodinách, co jste ho znaly, a vaše jinak zničený srdíčko se rozbušilo, získaly jste pocit, že jste pro něj ta jediná, ta pravá a on pro vás. A to i navzdory tomu, že potom se třeba jako hajzl zachoval, ale bylo tam přece to, že zezačátku byl milej, hodnej, pozornej!!!
My ženy, které někdy někdo zničil a položil až na dno, přikryl hlínou a ještě si na ní zatancoval čardáš, jsme totiž hrozně přilnavé. O tom proč tomu tak je, se můžeme dohadovat. Na základě mých vlastních zkušeností a zkušeností mnohých mých kamarádek, které mají stejný "problém", se mi zdá, že problém je ve vztahu dívky a jejího otce. Ve chvíli, kdy máte milujícího otce, který vám věnuje potřebnou péči a učí vás to, že se k vám vždycky všichni musí chovat jako k princezně, je pravděpodobné, že jakmile někdo tohle pravidlo poruší, pošlete ho do háje na dvě doby.
A pak jsme tady my. Ten žalostný zbytek ženské populace, ten většinový zbytek ženské populace. K nám se tátové chovali buď nijak, nebo nás tak nějak nechali růst jako samorosty a nechali výchovu na mamince. Ne, že by nás neměli rádi, to nejspíš měli, ale neměli čas, nebo náladu, aby z nás vychovali princezny. A tak máme vlastně nulovou sebeúctu a jsme zvyklé na to, že se s námi zachází špatně a jsme ignorovány. Zvyklé a dovolujeme to. A tak, jakmile někdo projeví byť sebemenší zájem o naší osobu a starost o to, aby nám bylo dobře, vyložíme si to špatně. Většinou jako projev náklonnosti a nedojde nám, že to může být jen tím, že dotyčný muž je jen dobře vychován a je jen slušný. Ono narazit na slušně vychovanýho chlapa v našem věku je vcelku vzácnost.
Nesvádím tím vinu na naše rodiče. Na vině je spousta okolností. Musíme si taky uvědomit jaká byla politická situace, když se naše generace rodila. Ať chceme, nebo ne, Sametová revoluce zamávala s mnohými rodinami. Lidé se museli přizpůsobovat, měnit své životy a popravdě, na výchovu dětí moc času nezbývalo. Tvorba nějakých hodnot šla většinou stranou, protože bylo nutné rodinu zabezpečit hmotně. Naštěstí naši rodiče se postarali o to, že máme co jíst a kde bydlet, tudíž naše generace už může budovat ony kýžené hodnoty a předávat je posléze generaci následující. Našim dětem.
Dobré na tom všem je, že všechny tyhle věci se dají naučit a první důležitá věc je, uvědomit si to. Uvědomit si, že není normální, aby s váma chlap zacházel jako s hračkou, není normální, aby vás chlap ignoroval a absolutně není přípustné, aby si chlap myslel, že s váma může nějakým způsobem vyjebat.
Musíme se hlavně naučit rozlišovat mezi mužem, který je kvalitní a který není a tomu nekvalitnímu nevěnovat ani vteřinu svýho života. Naopak toho kvalitního zahrnovat úsměvy, milými slovy a možná i nějakou tou láskou, pokud se nám bude chtít. Ale nebude to mít zadarmo. Teprve až pochopí, že jsme princezny a, že jiné zacházení, než jako s princeznou není dovoleno.

OSOBNÍ OKÉNKO

My ženy totiž muže nepotřebujeme. Opakuju NEPOTŘEBUJEME a dost dobře se obejdeme i bez nich!!!! Když to vztáhnu na sebe, protože už je mi fakt totálně ukradený, kdo tenhle blog čte a co si o mně myslí, JÁ muže nepotřebuju. Jsem silná a skvělá sama za sebe. Samozřejmě mám fůru chyb a s některýma jednou bude hodně těžký koexistovat, ale mám i fůru pozitivních vlastností, navíc na sobě neustále pracuju a existuje jen velmi malé procento mužů, kteří jsou hodni toho, abych se na ně jen podívala, natož jim věnovala úsměv, nebo dokonce svůj čas a ti, kterým se této výsady dostalo/dostává, by si toho měli setsakramentsky vážit, protože to pro ně je obrovský kompliment a znak toho, že oni sami jsou úžasní muži. Muž je tady od toho, aby dal ženě pocit, že je princezna a princezna svým chováním z muže dělá krále. Ne prince, ale krále. Žena ze své podstaty totiž opravdu dokáže bez větších problémů žít sama.
Je ale rozdíl potřebovat a chtít. Vím, že muže nepotřebuju, ale chci ho. Chci jednou narazit na takového muže, kterému během chvilky dojde, jakou osobnost potkal. Nebude mít potřebu mě krotit, měnit, nebo zavřít do klece, ale ochočí si mě. Přiměje mě, abych sama povolila svojí sebekontrolu a abych pustila otěže svýho života a jednu z nich mu podala. Moc ráda se nechám životem vést od někoho jiného, ale zatím se neobjevil nikdo, kdo by tuhle směrnici pochopil a měl koule na to, zvládnout to.
Protože mě už konečně došlo, že já jsem princezna a se mnou se prostě bude zacházet jako s princeznou a ne jinak. A už znovu nepřilnu k chlapovi jen proto, že se stará o to jestli mi náhodou není zima. Takovýhle starání se, by totiž měla bejt samozřejmost. A pokud není, tak si představte, že na čele onoho hulvátskýho čeledína bez vychování a úcty k ženě stojí velkými svítícími písmeny nápis VADNÉ ZBOŽÍ a datum expirace, které se pravděpodobně shoduje s datem jeho narození.

P.S. - Mám pocit, že tahle rovnice neplatí pro ženy, které měly super dětství ve kterém by je vychovával milující otec, který je naučil vážit si sama sebe. Ale upřímně? Která z nás to měla??? A ty které ano, věšinou mají zase problematický vztah s matkou... Nikde to není dokonalé.

And ček dis!!! Facebook a Instagram.