"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

ZE ŽIVOTA POSEROUTKY

10. července 2016 v 21:33 | WiXXie |  Myslánka


Na každýho občas padne nějaká ta depreska. Mně se to poslední dobou už moc nestává. Teda... nestávalo. Myslela jsem si, že je to pryč, ale mýlila jsem se.

Faktem je, že nemůžeme jít pořád jen up a nikdy down, protože to prostě popírá zákony a tak jsem teď zrovna zase down.

Měsíc jsem nebyla pořádně cvičit (když opomenu pár lekcí jógy, aerial hoop a asi tak dvakrát běhání). Klasickej trénink, po kterým nemůžu chodit, moje tělo nezažilo opravdu dlouhé čtyři týdny a cítím na sobě jak se mi povolují svaly, jak se na mě množí tuk a já s tím čtyři týdny nejsem schopná vůbec nic dělat. Můžeme tomu říkat třeba udržovací fáze, ale je to udržovací fáze, když naberete dvě kila??? Asi ne. Spíš tloustnoucí fáze. Ono to je totiž taky tim, že všechno bylo teď fajn a nic mě netrápilo.

Jenže... to bych nebyla já, abych zas neměla potřebu začít se masochisticky trápit negativníma myšlenkama, že jo? Můj tradiční model totiž vypadá následovně: s někým se začnu sbližovat a už už to vypadá, že by MOŽNÁ ta náklonnost mohla být oboustraná. A tak se začnu cukat. Začnu vymýšlet píčoviny a různě na dotyčného tlačit, abych ho vlastně zcela cíleně znechutila mojí osobou. Aby neměl šanci se do mě třeba náhodou, nedej bože, zamilovat, nýbrž aby mě raději začal nenávidět a poslal mě do hajzlu.

Je to moje ochrana. Před čím? Před bolestí. Ono je totiž daleko jednodušší, když něco bolí krátce, ale intenzivně, a já jsem za dva měsíce z lásky vyléčená. Nehledě na to, že se většinou ještě zabejčim a začnu na sobě hrozně makat. Furt je pro mě přijatelnější škrtnout další jméno v deníku s tím, že "to nevyšlo". Pořád je pro mě snadnější chovat se jako kráva, i když to pro mě není úplně přirozené a dělat scény a tlačit na pilu. Všechno tohle dělám zcela vědomě a cíleně. Protože... co kdyby to náhodou vyšlo? Co kdybych se skutečně zamilovala a on taky a skutečně bychom spolu chtěli být?

Jsem natolik silná, že dokážu mít vztah? Jsem natolik dospělá, abych časem dokázala s někým žít a třeba založit rodinu? Jasně, chci rodinu, chci děti a byt a auto a možná nějakou dovolenou u moře... Ale... jsem toho schopná? Ze svojí podstaty se nehádám, ale skutečně dokážu přistupovat na kompromisy a sem tam udělat ústupek? Jsem skutečně schopná tolerovat někomu zvednutý prkýnko, odvíčkovanou pastu na zuby, pohozený trenky nebo rozsvíceno i když já chci spát???? Dokážu s někým sdílet domácnost, když nebude po mým? Dokážu se postarat i o dalšího člověka a časem o, v podstatě, skupinu lidí??? Plus zvěř. Mám vůbec šanci zvládnout tohle všechno??? Já to neumim. Jsem zvyklá žít sama. Moje "vztahy" skončily dřív než vůbec mohly začít a tak vůbec nevím co a jak má nebo nemá vypadat. Nehledě na to společné bydlení. (Nemůžeme, prosím napřed žít každej ve svým pokoji a třeba pak mít společnou ložnici????)

STRACH. To je to, co mám v sobě. Strach z nového, z nepoznaného. Strach z toho, že zklamu. Sebe i jeho. Strach ze selhání. Strach, že nebudu dost dobrá. Že nedokážu být dobrou oporou. Že budu problém. Že to, že občas neumyju nádobí dva dny, bude ostuda. Strach, že jednou nebudu zvládat domácnost a děti. Strach, že budu špatná máma. Strach z toho, že možná někdy v budoucnu dopustím nevěru (svojí), nebo zapříčiním nevěru (partnerovu). Strach z toho, že mě můj vyvolený možná někdy opustí. Nebo já jeho. Strach z budoucnosti. Strach z toho, že i kdyby všechno bylo dokonalý a nádherný, tak třeba umře dřív než já... a tak se radši ze strachu z tohohle všeho, začnu cukat a chovat jako kráva a všechno pohnojím ještě dřív než má šanci cokoliv začít. Protože... co kdyby to náhodou vyšlo a já mohla být šťastná??? To já přece neumim.

Pokud jste taky srabík, nebo prostě vás jen baví moje plkání, doporučuju lajknout FB stránku nebo aspoň Instagram.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 10. července 2016 v 21:47 | Reagovat

Mám stejný pocit.. Teď mám období, kdy doma stojí opravdu jen na mě a já jsem z toho trošku v p*deli, protože je to sakra těžký denně vymýšlet co uvařit k obědu, co uvařit k večeři, blablabla.. Takže taky se bojim, až se budu stěhovat k přítelovi. A věř, že prkýnko, pasta, zmuchlaná záclona atd..jsou malichernosti a chlap se dá svým způsobem v těchhle věcích předělat (ikdyž ta záclona mi dává zabrat) :D

2 wixxie21 wixxie21 | 11. července 2016 v 12:12 | Reagovat

Eliško, díky za reakci. Jsem moc ráda, když vidím, že tyhle pocity nemám jako jediná a, že na to opravdu nejsem sama :)

3 Eliška Eliška | Web | 11. července 2016 v 17:26 | Reagovat

To určitě nejsi! Kdybys náhodou někdy chtěla, tak dej vědět a můžeme pokecat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama