"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

INSTANTNÍ LÁSKA

3. července 2016 v 11:22 | WiXXie |  Myslánka
Napadají mě hned dva pohledy jak pojmout téma "láska v prášku". Tomu druhému se budu věnovat možná někdy v budoucnu. Teď mám v hlavě myšlenku na instantní lásku-lásku z fast foodu. Jedinec přijde k okýnku a vybere si z menu. Přiobjedná si k tomu omáčku, extra porci hranolků, "a količku? Extra velkou?" Zasedne ke stolu a svůj super výživný oběd sní. Chutná mu a dokonce moc, má pocit, že nikdy nejedl nic lepšího, dojí, cítí se naprosto sytý, jenže za hodinu má už zase hlad, a tak si jde pro další porci. Že je blbost srovnávat lásku a fast food? NENÍ! Žijeme v době, kdy jsou lidi zvyklý NEČEKAT. Mít všechno hned a taky to všechno hned chtějí. Je otázka jestli je to chyba doby, nebo lidstva jako takového. Ale je to krutá realita. Pryč jsou doby, kdy jsme jako děti seděli před televizí přesně v 16:40 a čekali na další díl oblíbeného seriálu. Odmítli jsme kvůli tomu jít ven, nechtěli jsme ani svačinu, toužili jsme jen po tom seriálu a nevadilo, že nám kvůli tomu uteklo třeba první jarní sluníčko. Byli jsme totiž zvyklí čekat.

Dneska? Dneska vidíte nějaký dobrý seriál (a to už ani ne v televizi jako dřív, ale prolítnete recenze a trailery na netu), stáhnete si všech deset sérií najednou a strávíte týden v kuse čučením na pohyblivé obrázky. Vrchol čekání je možná tak čekání na objednané zboží z internetu a i u toho spousta z nás špačkuje, že čekat měsíc na šaty z eBay je moc. A úplně stejně je to dneska s láskou. Chceme jí hned. Nejsme schopni čekat a už vůbec nejsme schopni něco budovat. Na badoo, tinderu, štěstí, eDarling atd. atd. si prostě zadáme parametry toho "dokonalého" partnera, vyjede nabídka sto padesáti mužů, nebo žen, kteří odpovídají našemu "snu", klikneme na srdíčko a když se objeví i od vyhlédnutého objektu, máme napůl vyhráno. Pozvání na rande přijde klidně po pěti větách a ti internetově zdatnější z nás si mezitím stihnou dotyčného prohnat Googlem, Facebookem a najít fotky z předloňské dovolené s bývalou partnerkou nebo partnerem. Dobře, uznávám, že tohle je asi doména nás žen, ale co. Jsem žena, je přirozené, že budu psát o ženském světě. Dejme tomu, že první rande dopadne dobře. Usoudíte, že má vlastní zuby a vlasy, vcelku slušnou práci, nejeví se jako úplnej kretén a vy jste taky potlačila svoje kravské chování. Protože máte nějakou úroveň, tak mu nedáte hned, na prvním rande, ale vydržíte s tím AŽ DO DRUHÉHO!!!! No ty vole, to je výkon!!!! Po druhém rande tedy svolíte k sexu, který je vcelku fajn a vlastně už to tak nějak automaticky berete, že jste pár.

První týden až čtrnáct dní je super. Vznášíte se na obláčku, kamarádkám svůj nový objev popisujete v těch nejkrásnějších barvách a jste zamilovaná (haha). Po dalším týdnu přijde prozření. Když on vlastně není až tak chytrej, není ani až tak vtipnej, on vlastně není moc můj typ, je trochu divnej, zdá se mi, že lže, připadá mi na něm něco divnýho, vlastně... on mě asi docela sere. Týden dumáte jak se s ním rozejít aby to nebolelo, protože přece spolu chodíte, že jo. Nakonec to teda s vypětím všech sil vykomunikujete (asi poprvý po těch pár týdnech, kdy spolu opravdu mluvíte) a kdyby tyhle případy byly groteska, zařvete jako bába za pultem: "Další, prosím." Láska vyprachala.
Jenže ono vlastně ani nemělo moc co vyprchávat. To prostě nebyla láska. Ne taková, jaká by měla být. Bylo to zřejmě jen zalíbení, úplně stejný pocit, jako když vidíte nádherné boty a zamilujete se do nich. Musíte je mít! Musíte je mít okamžitě za jakoukoli cenu. Představujete si jak v nich jdete po centru a lidi se za váma otáčí. Představujete si jak v těch botách protancujete celou noc. V živých barvách vidíte jak vám je ženy závidí a muži po vás touží. Vše kvůli tomu, že máte ty boty! Pak si je koupíte, dáte za ně naprosto nekřesťanský prachy, v obchodě máte pocit, že vám sedí jak prdel na hrnec, doma si v nich odtrsáte dvě tři písničky a je to boží! Vezmete si je na první mejdan a ejhle. Ty mrchy docela tlačí, ten svinskej pásek se zařezává do nártu tak, že už v půlce večera pomalu brečíte bolestí, ale pořád děláte hrdinku. Domů jdete bosá i kdyby mělo být mínus dvacet, boty hodíte do kouta a už je nikdy nechcete vidět, je jedno kolik stály. A přitom zrovna na boty, který tlačí dokonale pomůže potřít je zevnitř Alpou (u mužů to moc nefunguje).
A nějak tak je to s instantní láskou. Mnohdy při ní dojde i na slova jako "miluju tě", "chci s tebou založit rodinu" nebo "celej život jsem čekal právě na tebe". Těžko říct, jestli jsou lidi obecně tak dobří lháři, nebo to opravdu tak myslí. Věřím tomu, že to tak v tu chvíli myslí a opravdu to tak cítí, ale tak to prostě vypadat nemá. Nehledě na to, že takovýhle slova dokážou naprosto spolehlivě vyděsit, když jsou pronesený po čtyřech týdnech, co se znáte.

OSOBNÍ OKÉNKO

Zrovna já nemám moc co poučovat o lásce. Je věřejně známý fakt, že jediná záležitost, kterou považuju za vztah, se v mém životě vyskytla před skoro deseti lety. Jenže takových lásek o kterých píšu, jsem pár zažila (včetně tý s botama) a troufám si říct, že už jsem z nich poučená. Sama za sebe říkám, že už jsem v ohledu vztahů staromódní. Tyhle rychlovztahy přes internet nefungujou. Nikdy! A jestli jo, tak jen na základě totální výjimky (o těch mám taky připravený slovní blitíčko). Muže, se kterým bych chtěla strávit víc než pár týdnů, chci poznat, než se s ním do čehokoli pustím. Chci si s ním povídat, volat, sem tam si s ním vyměnit pár zpráv, chci vědět jaký je, a chci aby se z něj stal můj kamarád. Chci si být jistá, že spolu dokážeme mluvit otevřeně a upřímně, i kdyby to znamenalo věty typu: "Sere mě, že na mě po ránu mluvíš, potřebuju ráno klid", nebo: "Víš, já chápu, že si občas poslechneš One Direction, ale prosím, poslouchej to, když u toho nejsem." Raději budu čekat a poznávat muže klidně i několik měsíců. Stokrát radši budu všechno tohle absolvovat znova a znova, než být s někým jen z nedostatku něčeho lepšího. Jasně, že člověka nepoznáte po měsíci, nepoznáte ho pořádně ani po roce, ale třeba po takových dvou, třech měsících oťukávání se, už dokážete poznat, jestli spolu vydržíte v jedný místnosti dýl než dvacet minut a taky za tu dobu snad zjistíte, jestli se v jeho názorech neskrývá nějaký neduh, který by pro vás byl tak zásadní, že byste s ním prostě nemohla být. Zkrátka a dobře, zkušební doba je nutná věc a ke vztahům je potřeba přistupovat i trochu racionálně. Protože život, ten máme fakt jen jeden a já osobně ho chci prožít s mužem, který mi bude nejlepším přítelem, partnerem, bratrem, synem i otcem zároveň. A daleko raději strávím třeba i jen rok s někým, koho opravdu miluju a kdo opravdu miluje mě, než být čtyřicet let ve fakt špatném vztahu ze setrvačnosti. Chci ŽÍT, ne přežívat. A tohle všechno ráda absolvuju taky proto, že: "Všechno, co v našem životě kdy mělo smysl, nebylo hned."

Zde odkaz na FB stránku i na Intragram.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama