"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

ERASEHEAD!!!

13. července 2016 v 20:36 | WiXXie |  Myslánka
Po každým UP následuje DOWN a moje nynější down je jedno z nejhorších, jaký jsem kdy zažila. V prosinci 2015 jsem byla vážně totálně na dně, nic nemělo smysl a můj jedinej bod zájmu byly mejdany. Sex, drogy a rock'n'roll. Přesně v tomhle pořadí. Z toho jsem naštěstí už víc jak půl roku venku. Spím akorát tak s plyšákem a sjíždím se kafem, občas limonádou. Samozřejmě od prosince (respektive ledna, kdy jsem klesla na absolutní dno a nebyla jsem už schopná ani normálně fungovat) jsem něco málo měla, ale oproti dřívějšku...
Ačkoli!!! Ono, když se smísí ústřel v podobě čtvrtky koule*, PMS jak blázen (lichej měsíc, o tom si taky popovídáme), nechuť ke cvičení a období hnusoty, tak se člověk ani nenaděje a je down jen to fikne.

Je to doba kdy mažu. A kdo maže, ten jede. Přišly dny, kdy z mýho života muselo zmizet leccos, co mě brzdilo, a jen já jsem ten, kdo má tu moc mazat nejen z mobilu nebo Facebooku, ale z hlavy. Většinou takovýmu období říkám čistka. Před pár týdny z mýho života zmizela strašně důležitá osoba, moje nejlepší kamarádka. Společně jsme se shodly, že naše názory na svět jsou již natolik odlišné, že se navzájem dusíme. Mrzí mě to jako mě ještě nikdy nic nemrzelo. Ale abychom se mohly obě posunout, bylo to nevyhnutelné a ráda doufám, že se naše cesty ještě někdy spojí.
Po ní zmizel z mého života můj otec. Po mnoha letech jsem se podívala pravdě do očí. Přiznala jsem si svoje emoce vůči němu a jeho emoce vůči mě. Několik dní v kuse jsem se věnovala jeho osobě a nakonec jsem dokázala odpustit jemu i sobě a konečně ho vypustit ze svého života. Beru to jako obrovský úspěch. Kdo mě zná, ten ví, že to bývala moje Achillova pata. Teď mě čeká ještě vypuštění jednoho člověka, ale když jsem zvládla ty dvě zmíněné osoby, tenhle démon, který mě straší i ve snech, bude úplná hračka. Jakmile budu mít čas a kýženou náladu na to, pověnovat se naší společné historii a odpustit i jemu.
Kromě lidí jsem se taky vrhla do promazávání Facebooku. Jako první zmizela spousta fotek a příspěvků. Došla jsem k názoru, že nevidím jediný důvod, aby veřejně strašily na netu moje fotky z roku 2010 a vlastně ani z roku 2016. Nepřežilo to ani pár "přátel" a dokonce ani moje profilovka. Mám liščí období, tedy noruju a schovávám se před světem.

Momentálně totiž vypadám tak, že každý den ráno hledám svojí sebedůvěru pod postelí a skládám jí dohromady několik hodin, protože "NECHCI". Nechci se líčit, nechci se česat, nechci nosit podprsenku, nechci s nikým mluvit, nechci být na nikoho milá, atd. A tak to nedělám. Chodim ve svém klasickém summer outfitu (ne nadarmo řikám, že v létě jsem nejošklivější): kraťasy, tílko, žádná podprda (leda sportovní a to je svátek), žabky, drdol, sluneční brejle a fuck off. Jsem protivná skoro 24/7 a tak se ani nedivim tomu, že se mi třičtvrtě lidí vyhýbá. Taky bych se nechtěla potkat! A kromě toho, že se snažím být co nejčistší=nepřírodnější, tak se taky snažím vypudit z hlavy myšlenky, který se tam nasáčkovaly a usídlily za posledních pár dnů/týdnů.

Vím to nejlíp na světě, že domýšlením, přemýšlením a vymýšlením scénářů se ještě nikdy nic dobrého nepřihodilo. Mým úkolem tedy je myšlenky vypudit, nechat věci aby se staly a NEŘEŠIT. A k tomu slouží sport, toulání se po lesích, psaní deníku, psaní povídek, samota, pro mě osobně prostě samota. Je to trošku paradox, protože sama jsem za poslední tři týdny byla asi tak 10 hodin dohromady a navzdory tomu, že jediné po čem toužím je zalézt do postele s knihou nebo filmem, neustále se s někým domlouvám na kafíčka. Ono i to je pro mě nějaký způsob relaxace a samota dávkovaná po částech. Snažím se prostě jakkoli rozehnat myšlenky na ono "trápení", které ale přece vůbec trápení není. To jen já jsem si z toho udělala trápení, protože mívám patologickou potřebu neustále trpět. (Není to fakt nějaká oficiální porucha osobnosti??)

Naštěstí jsem se za těch skoro pětadvacet let poznala tak dokonale, že už vím jak s tím bojovat (pár dní být ošklivá a v lese). Moje jediný přání je, abych tohle období přežila a aby trvalo co nejkratší dobu. Protože vim, že zase půjdu UP. Poučení bych si z toho měla vzít asi takový, že po sobě nemám chtít žádný zázraky. Jít strmě nahoru má i svoje negativa a tak jako vždycky všechno, i tohle si vybere svojí daň. Všechno je něčím daněný a když jdeš čtyři měsíce kupředu, ta daň je v tomhle případě pocit naprostýho zmaru a zbytečnosti a méněcennosti, když najednou stojíš na místě. Jít dopředu už nemáš sílu a zpátky ani za nic nechceš.

Pozitivní na tom všem ale je, že cítím, že se blíží konec. Ne světa, bože! Ani mýho života! Ale tohohle blbýho období. Spolu s koncem PMS (páč přijde už jen MS) snad skončí i moje období mazání. Na neděli mám naplánovánej útěk z města, čili skutečnou samotu. Jakž takž se mi povedlo nastartovat závislost na sportu (včera jsem si zaběhla 10 km, předevčírem nachodila po lese 20 km, čtvrtek jóga, pátek tyč a obuč, těšim se na modřiny) a mimo jiné se mi otevřely dveře k mému vysněnému zaměstnání. Jestli to vyjde, to nevím, ale minimálně se pokusím splnit si svůj sen. A pokud by to nevyšlo? Však ona přijde jiná příležitost. Navíc... vím, že se s tímhle obdobím porvu jako lvice. Což je mi vlastní, i když mám teď ono liščí období, lvice ve mně dříme! A pomaličku otvírá oči a bystře mrská ocasem. Už za chvilku se protáhne, vyskočí na všechny čtyři a vybojuje si svoje místo na slunci!
______________________________

Zatímco jsem přepisovala tenhle text z mobilu do počítače, probudila se ve mně touha být za dámu. Díky bohu za existenci gentlemanů, kteří vás vezmou na rande když se jim o té tužbě zmíníte, takže už se nemůžu dočkat, až dojedu domů, shodím ze sebe šortky, vyžehlím si vlasy, naplácám si na obličej make up a narvu nohy do těch nejvyšších jehel jaký doma mám. Možná, že budu mít zítra po ránu zase špatnou náladu, ale co bude zítra je mi jedno. Žiju přece teď!
[edit: jak dopadlo čančání se bude ke shlédnutí v příspěvku, který připravuji ještě do konce týdne, případně na mém instagramu weronica7x]



*V tomhle bodě bych se ráda trošku zastavila. Drogy působí na vaše "centrum radosti", čili vám (krátkodobě) způsobují skvělou náladu. Případně přilepšují již tak dobrou náladu. Vyplavují vám velké množství serotoninu (hormon radosti), který právě způsobuje onu dobrou náladu. Člověk ho má v těle jen určité množství a onen hormon potřebuje nějaký čas na regeneraci. Když si dáte drogu, serotoninu váš mozek vyplaví třeba 5x takové množství, než by vyplavil normálně. Následek je jednoduchá matematika. Čim víc fetujete, tím smutnější jste bez drog. Čili každý večírek na kterém si něco dáte, má většinou za následek brutální depku cca 2-4 dny po požití drogy. Čim víc berete, tím víc se depky prohlubují a interval, kdy depka nastupuje se zkracuje. Proto je tak snadný si na tom bordelu vypěstovat psychickou závislost. Časem žijete jen od večírku k večírku, protože večírek znamená drogy a drogy znamenají, že se budete cítit konečně zase fajn.
Upozorňuji, že tyhle informace nemám úplně přímo podložené nějakými zdroji, jedná se o vlastní dedukci na základě jednak osobních zkušeností, jednak čtením mnoha a mnoha článků na téma drogy a drogová závislost.

Radujme se i z maličkosti. Já se třeba raduju ze svého blogu a FB stránky a Instagramu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama