"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

5 let 50 kilo 500 kilometrů a nespočet pádů na hubu

3. července 2016 v 11:14 | WiXXie |  Lajfstajl
Původně jsem tenhle text chtěla psát ještě až za další dvě kila, ale ne každej je takovej magor na čísla jako já a 23 je taky pěkný a mocný číslo. Důvod proč to píšu není ani to, abych se vytahovala (možná trošku, ale mám na to právo), jako spíš to, že třeba můžu někoho inspirovat a popostrčit směrem ke spokojenosti se sebou samým a ke zdravějšímu životu. Přemýšlím jak začít a napadá mě asi jedinej způsob. Prostě se přiznat na plnou hubu. Takže: Miluju brambůrky a smažený věci a během čtvrťáku na střední jsem se vyžrala na skoro 98 kilo. Teď miluju brambůrky a smažený jidlo furt úplně stejně, ale mám o 23 kilo míň a smažený věci jím jako něco vzácnýho. Jenže ono neni 23 jako 23.

Když se dívám na měření v srpnu 2011, kdy už jsem měla za sebou zhubnutý první tři kila, chce se mi skoro brečet. Jenom v trupu je rozdíl osm kilogramů TUKU. Ze 45 % tuku, opakuji tuku, v těle (do prdele, moje tělo v půlky tvořil tuk, fuj) jsem aktuálně na 34% a stále ještě nekončím. Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tom jak strašně těžký to je, znovu se zvednout ze země. Protože pro mě to není jenom o tom finálním rozdílu 98/75. Pro mě to je mnohem, mnohem víc. Když se pustím do počítání (a je to jen odhadem, bohužel, nemám přesný záznamy), dohromady jsem zhubla přes 50 kg (a nabrala takových 25). Ono je totiž něco jiného zhubnout a něco jiného si tu váhu udržet. Každej, kdo je tlustej ví, že si za to většinou může sám. I když to bude zkoušet svádět na štítnou žlázu a já nevim co všechno, v hloubi duše ví, že prostě blbě jí. Moje strava do maturity čítala v podstatě jenom sacharidy. Masová jsem nikdy moc nebyla, takže špagety na sto způsobů střídala rýže na sto způsobů a doplňovaly to brambory na jeden způsob (bramborová kaše 4ever!). No a to prostě není úplně top.

Jsem člověk, kterej s váhou bojuje a vždycky bojovat bude. Nikdy si nebudu moct dovolit žrát smažák 4x týdně a zapíjet ho kolou. Už jen proto, že bych se z tý kombinace nejspíš pozvracela, ale taky proto, že moje tělo tohle prostě nezvládá. Projdu kolem Mekáče a cejtim jak mi roste zadek (a to Mekáč od mala nesnášim a jediný, co jsem tam kdy pozřela byla zmrzlina). Každopádně za těch skoro pět let, který uběhly od maturity, a od tý doby, co jsem si řekla, že se sebou něco udělám, jsem nesčetněkrát něco shodila, něco nabrala. * Vyzkoušela jsem nejrůznější diety, počínaje jablkovou dietou (4 dny jíte jen jablka a zaděláte si na fakt skvělý zažívací potíže), přes třičtvrtě roku trápení se s Dukanovou dietou (jíte jen bílkoviny, takže žádný sacharidy a žádný tuky a zaděláte si na fakt výživný problémy s trávením), různý detoxy s heslem "vyčisti se", ale skutečná myšlenka byla "zhubni za tejden pět kilo, protože máš před sebou důležitou party na který chceš bejt krásná a hubená" (tim si zaděláte na to, že jakmile sníte něco tuhýho, zeblijete se jak amina a je vám blbě ještě další dva dny), až po já nevim jaký výmysly. Zázrak pro mě přišel až když jsem zjistila, že nejlepší je, jíst to, co máte rádi. Trošku se nad tim jídlem zamejšlet, protože guláš se šesti by opravdu neměl být oběd a večeře čtyři dny v týdnu, ale hlavně poslouchat svoje tělo. Nebudu tu vypisovat, co jím a nejím (ostatně valná většina ví na co narážím). Nemyslim si, že je to dobré řešení pro všechny a naprosto respektuju jiný názor. Ale co nerespektuju je neposlouchání svého těla. Když mi moje tělo zahlásí, že by chtělo čokoládu, tak jdu a dám mu jí. Samozřejmě ne 4 tabulky denně, ale když se stane, že jí sežeru celou, no tak co... Vim, že si ráno dám 10 kiláků ve fitku. Víte co se stane, když sníte pár kostiček čokolády? Nic. Vůbec nic. Tělo bude mít radost, že dostalo to, po čem toužilo. Hlavně se vykašlete na nějaký výčitky. Trvalo mi víc než rok, než jsem ve svý hlavě přenastavila pohled na olej, nebo na přílohy. Všech příloh jsem se bála jako čert kříže, protože při Dukanově dietě nesmíte ani olej, ani přílohy, ani nic v čem jsou sacharidy nebo tuky. Rok mi trvalo, než jsem dokázala sníst tolik oblíbený rizoto, aniž by mi přitom neběžely hlavou výčitky, že dělám něco, co nesmim. A popravdě, ještě teď se občas přistihnu, že když si ráno dělám tofu ala vajíčka, tak se na těch pár kapek oleje dívám, jako kdyby to byl pojišťovák z OVB. Nedovolte žádný debilní dietě, aby vás ovládala.

Tělo je kámoš, ne nepřítel. Milujte ho, pečujte o něj, dívejte se na něj, obdivujte ho. Roky a roky jsem nenáviděla svoje tlustý stehna, velkej zadek a široký boky. Teď, když ráno vstanu a podívám se do zrcadla, vidím postavu ženy, podle níž by se mohly tesat Venuše. Mám silný stehna a budu je mít vždycky, není prostě myslitelný, abych přes stehna měla obvod 50 cm, když v naší rodině není jediná osoba, která by měla hubený nohy. Můžu bejt ráda, že je vůbec mám a že chodim! Mám velkej zadek, díky kterýmu mě nebolí sezení na obruči a kterej si zamiloval snad každej chlap, kterej ho kdy viděl bez oblečení. A můžu skákat radostí, že ho večer mám kam uložit. A ano, mám boky jako blázen, díky čemuž mám vizuálně tak štíhlej pas, že ani nemusim nosit korzet, aby byl patrnej. A jsem vděčná za to, že ho mám do čeho oblíct.

Miluju svoje tělo a chci aby se mu se mnou žilo hezky. Tím pádem se taky snažím pro něj něco dělat a to nejenom v jídle. Nenáviděla jsem se kvůli váze. Teď je to pro mě jen nějaký číslo (jasně, že na váhu lezu a chci mít jednou těch vysněnejch 67 kg, ale když ráno vlezu na váhu a je tam o půl kila víc než den předtím, nepáchám kvůli tomu harakiri). Důležitý pro mě je jak se cítím a popravdě, pokud se moje tělo cítí špatně, cítí se špatně i hlava. Fyzická pohoda souvisí s tou psychickou. Je to trochu jako horská dráha začínající nikde. Jsem nešťastná, tloustnu, necvičím, jdu pomalu ke dnu, najednou jsem už úplně v prdeli, nemůžu, dusím se, pocity úzkosti, strachu, nejistoty mě provázejí každý den. Přijde poslední pohlavek a já ryju držkou v zemi. Ležim, nehýbu se, chci umřít a pak si uvědomím co všechno vlastně v životě mám a začnu se o to opírat. Rodina, kamarádi, práce, škola, domov. Jdu vzhůru, jím zdravě, začínám zase sportovat, plním si sny, makám na sobě a svém životě, jsem šťastná! Něco jsem zhubla, něco si splnila, můj život je super a já si říkám, že dobrý, že takhle je to fantastický a stačí mi to a začínám stagnovat. Do fitka už nechodím 5x týdně, ale jen 2x (nakonec přestanu úplně), jídlo tu a tam proložím dortem a u filmu snim klidně pytlík brambůrek a tabulku čokolády, přestávám číst a vzdělávat se a začínám nabírat. Z nabírání začínám být rozmrzelá, takže to paradoxně zaháním jídlem a zase začínám jít dolů a takhle to je furt dokola.

Víte k čemu je dobrý dno? Aby se od něj člověk odrazil a šel zase vzhůru a jestli jsem v něčem fakt dobrá, tak to je složit se a díky tomu jít strmě nahoru. Vlastně když můj život začíná bejt nuda a nemám žádný pozitivní vyhlídky, vždycky se těšim až se konečně zhroutim a padnu na kolena. Vím, že na kolenou nezůstanu dlouho. Nemůžu se dočkat až mě něčí slova, který by mě vlastně měly jen zranit nakopnou k lepšímu výsledku. Jak něčí urážka zapne můj knoflík nasranosti a spustí vlnu: "Cože? Já že něco nedokážu???? Tak sleduj!!!" Sport totiž vážně pomáhá ve všem. Vyplavuje endorfiny a ten pocit, když jdete z fitka a skoro necítíte nohy, teda cítíte je až moc, je k nezaplacení. Navíc u cvičení si neskutečně odpočine hlava a to je asi to nejdůležitější. Někdy od února, kdy jsem konečně po deseti letech konečně začala svoje psychický problémy řešit, se učím vypínat. Je to vážně potřeba. Buďme rádi, že umíme myslet, ale nepřehánějme to s tím přemýšlením, jinak nám hrábne :) Nemyslím si, že tohle je moje finále. Jsem si dokonce docela jistá, že zase přijde nějaký období, kdy něco naberu. Jediný co vím jistě je, že už se NIKDY nedostanu na 98 kilo a že se VŽDYCKY z tý země zvednu. Dvakrát, třikrát se do tý posilky, nebo ven běhat, budete nutit, ale až tam půjdete počtvrtý, budete se tam už těšit. Nezáleží totiž na tom kolikrát v koupelně brečíte a hledáte něco, čím byste si mohli ublížit, nezáleží na tom jak často stojíte u zrcadla a nadáváte si do tlustejch prasat. Je úplně jedno kolikrát klečíte nad záchodem a uvažujete, jestli máte skutečně dost odvahy na to, abyste se vydali na dráhu bulimičky, ani nezáleží na tom, kolikrát kvůli někomu nebo nečemu pláčete. Důležitý je, že se z toho dna a z těch sraček pokaždý zvednete. POKAŽDÝ!!!! A je úplně jedno jestli se zvednete za tejden nebo za půl roku. Důležitý je se opravdu ZVEDNOUT. Narovnat záda, vyprsit hruď, zvednout hlavu, srovnat ramena, zatáhnout břicho, podsadit pánev a vykročit přímo. Protože nikdo jinej to za vás neudělá. A to platí jak v hubnutí, tak v jakýkoli jiný sféře života.

Varování! Vždycky se najde nějakej dobrák, pro kterýho budete až moc tlustý. Každej má měřítko hubenosti někde jinde. Protože ty typy, který maj 30 kilo i s postelí si vůbec neuvědomujou jak těžký to je. Zhubnout a držet se. A věřte, že ani oni nemusí být mnohdy se svojí postavou spokojení, mějte je rádi a pečujte o ně úplně stejně jako o sebe. Ono jim to časem dojde.

P.S.-Tímto bych moc ráda poděkovala všem lidem, který mě někdy urazili. Mužům, kteří mě opustili, nebo nechtěli. Děkuju! To vy jste ten hnací motor!!!! A vlastně se ani tak nebojím risknout lásku znovu, protože když to nevyjde, já vím, že se zase posunu dál. Každý ublížení ze mě dělá silnějšího člověka. Díky! *Ve skutečnosti jsem si to neřekla. Ve skutečnosti mě totálně urazil nějakej zkurvysyn v hospodě a v zápětí nevlastní táta, který tehdy měl sto třicet kilo (a má myslim doteď) a já se nasrala natolik, že jsem se rozhodla ukázat jim, že mě prostě nikdo urážet nebude!

A pokud nemáte co dělat, doporučuju olajkovat mojí FB stránku, případně mě sledovat na Instagramu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 20. listopadu 2016 v 1:32 | Reagovat

Gratulujem k úspechu ;-)
Mám takú otázočku, dá sa nejakým spôsobom človeka namotivovať k schudnutiu???
Môj naj kamoš je malá obézna gulička. Aj by chcel schudnúť ale má milión výhovoriek. A ja už neviem čo s ním. Občas neudržím svoju hubu a poviem mu niečo škaredé ale keď mňa serie tá jeho lenivosť a ľahostajnosť... 30 kíl navyše nie je žiadna sranda... Nechcem aby ho k tomu dotlačili zdravotné problémy, ktoré zatiaľ nemá...

2 wixxie21 wixxie21 | 21. listopadu 2016 v 10:03 | Reagovat

Tohle je vždycky hrozně ošemetné. Na každého funguje něco jiného. Na mě fungovalo a stále funguje, když mě urazí nějaký hovado, který si samo nevidí do huby, ale mě to prostě nakopne. Na kámoše by mohla fungovat pozitivní motivace. Když mu půjdeš příkladem a budeš ho tahat ven na dlouhé procházky. Tím bych začala. Pokud máte jeden nebo druhý psa, tak choďte se psem, nebo sami. Poznávat okolí bydliště a až bude dostatečně nachozenej, navrhuju něco trochu akčnějšího. Brusle, nebo "pojď si zahrát tenis" nebo podobnou aktivitu. Uvařit nějakou zeleninu na večeři a pozvat ho. Prostě měnit jeho životní styl tak pomaličku, že si toho ani nevšimne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama