"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

Červenec 2016

KOMUNIKAČNÍ BLOKY

29. července 2016 v 11:39 | WiXXie |  Myslánka
Komunikace!!!! To je oč tu běží!!!!

Proč má, proboha, tolik lidí problém s komunikací?

Před pár měsíci jsem na svou osobu slyšela fakt úžasnou větu: "Já bych tě nikdy v životě nechtěl naštvat... viděl jsem jak se tváříš a jde z tebe strašnej strach." Když jsem tuhle moudrost tlumočila bráchovi, začal se smát a dal dotyčnému za pravdu, že prý i sedmihlavá saň je proti mě domácí mazlíček, když jsem naštvaná.
Jenže. Ono neni až tak snadný mě naštvat. Vážně. Na druhou stranu...až tak těžký to taky neni. Stačí k tomu jedna ze čtyř věci. Nedodržení danýho slova, lhaní, ignorace a špatná komunikace.

Já prostě nechápu, proč jsou lidi tak tupý a myslí si, že když se neozvou a nevysvětlí situaci, že tím něco vyřeší.
Jako sorry, ale opravdu je stokrát lepší říct: "Hele promiň, ale věc se má tak a tak, cítím se tak a tak, uděláme to tak a tak." V jakym vesmíru má člověk právo říct potom druhýmu: "Ne, nerespektuju tvoje rozhodnutí a uděláme to úplně jinak." No v jakym? V žádnym! Každej musí respektovat rozhodnutí toho druhýho, ale hergot, pokud chceš respekt, respektuj existenci svýho komunikačního partnera. Neexistuje nic, co by nešlo vysvětlit slovně, ať se to týká čehokoliv.
Narážím na to v podstatě dnes a denně. Ať už mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli. Vždyť je přece stokrát lepší říct nejlepší kamarádce: "Zlato promiň, ale vstala jsem levou nohou, nechci s tebou dneska mluvit," než po ní bezdůvodně štěkat, případně odpovídat jednoslovně a vyvolávat v ní pocit, že něco provedla, když to tak neni. Stejně tak je lepší říct jí hned, kde je problém, když něco opravdu provedla. A pokud to ona nechápe a něco vám vyčítá, je to jen a jen její problém.

To, že s někým zrovna nechceme mluvit, nebo jsme na něj dokonce naštvaní, přece neznamená, že ho máme rádi o něco míň, nebo dokonce, že jsme ho mít rádi přestali. Kolikrát nás něčím naštvou rodiče a máme je snad míň rádi? Ne. Prostě je jen špatná konstelace hvězd a tak je fakt lepší klidit se dotyčnýmu z dostřelu a zkusit to jindy.
Lidi, proboha komunikujte spolu. Neni nic horšího, než když děláte mrtvýho brouka a dovolíte, aby v člověku, kterýho vlastně máte rádi, hlodal červík pochybností a aby se na vás postupně naštval do takový míry, že až vás příště uvidí, pravděpodobně vám ani neodpoví na pozdrav, bude stát s rukama založenýma a vy se budete modlit, aby vás ten naštvanej pohled neuvrhl do očistce. V tom lepším případě po vás jenom mrskne půllitr či popelník.

Částečně s tím souvisí i to, že když někoho v dnešní době pozvete na kafe, nebo nedej bože třeba do kina, anebo mu dáte dokonce pusu, jen tak, protože zrovna v tu chvíli chcete, má dotyčnej okamžitě pocit, že po něm požadujete minimálně zásnubák a klíče od bytu. Lidi si pletou tři základní projevy náklonnosti: slušnost, snaha někoho poznat a dvoření se. A potom vzniká spousta nedorozumění... Bohužel. Přitom mnohdy je to celý jen o tom, že si s někým rozumíte, chcete ho víc poznat a strávit s ním trochu času. Jenomže jelikož jste zablokovaní a neumíte říkat věci jako: "mám tě ráda" nahlas, tak raději obejmete, políbíte, pohladíte. Rozhodnutí žádný nechcete, ba co hůř, sami nevíte jak na tom emočně momentálně jste, co chcete a nechcete. Chcete jen aby vás k sobě někdo přitulil a vy měli na chvíli pocit, že vás má někdo aspoň trošku rád.

OSOBNÍ OKÉNKO

Nic mě nikdy nenaštvalo tolik, jako když jsem se musela 4x ptát na jednu věc, než z dotyčnýho vylezla pravda, která se dala úplně bez problémů říct hned. Pak většinou ještě začne pasáž: "Vidíš, proto jsem ti to nechtěl říct, abys nebyla naštvaná." A v tu chvíli si přeju bejt kreslený meme zmatenýho asiaty s nápisem "WHAT THE FUCK?!?!?!" nad sebou. Jak jako abys nebyla naštvaná? Já nejsem naštvaná proto, že sis našel jinou holku, chápu to. Já jsem naštvaná, že jsem se tě na to musela zeptat 4x (a to doslova: "Ty sis našel jinou holku?") než z tebe vylezla pravda... (true story, bro).
A tak jsem v týhle oblasti fakt vděčná za svýho polobojfrenda, nebo jak ten podivnej polovztah nazvat, se kterým jsme si oblíbili větu: "Nechci aby to vypadalo, že na tebe tlačím..." Když jsme spolu začínali, vysvětlili jsme si co od sebe navzájem chceme (rozumíme si v různých oblastech života, ale v těch hlavních ne, tudíž žádný závazky a budoucnost mezi náma je téměř nereálná) a tak fungujeme stylem: "Nechci, aby to vypadalo, že na tebe tlačim, ale ráda bych tě dneska viděla." Když na to přijde, ráda se uvidim s kymkoli jinym s kym si mám co říct, ale seš první v mý historii chatu. Nemáš čas? Nevadí, existuje spousta lidí. Máš čas? Super.

Taky nezapomeňte lajkovat FB stránku a Instagram.

KVŮLI/K VŮLI...

28. července 2016 v 20:26 | WiXXie |  Myslánka
"Já jsem přestal kouřit, protože to chtěla Monča," svěřuje se mi brácha, když se válíme po koncertě na trávě a libujeme si, jak je super bejt nekuřák. Nemluví teď o současné situaci, ale o situaci před deseti lety, kdy se seznámil se svojí ženou a kvůli ní přestal kouřit poprvé. Po devíti letech zase kouřit začal a vydrželo mu to rok, načež teď přestal. Sám od sebe. Respektive po přečtení chytré knihy, ale ze své vůle. Což mě přivádí ke spoustě myšlenkám, když děláme něco kvůli někomu, a jaké to má dopady.

Jasně, zas mířím k mezilidským vztahům. Je hrozně hezký, když někdo na někoho bere ohledy a dělá něco kvůli němu. Ale nemyslim si, že je to dobře. Teda samozřejmě, když jdu na koncert dechovky kvůli babičce, je to OK. Já mám na mysli takový ty velký rozhodnutí. Změny barev vlasů, kérky, vykašlání se na svý kamarády a další.
Člověk by se měl rozhodnout sám stylem: "vím, že mojí holce se líbí modrá barva, mám doma tři košile, černou, modrou a červenou, ve všech se cítím dobře, všechny tři mi sluší a vím, že v nich vypadám skvěle, tak si vezmu tu modrou". Čili ne kvůli tomu, že se přítelkyni líbí modrá barva, ale svobodně jsem se rozhodnul, že si vezmu modrou, plus jako bonus vim, že udělám radost přítelkyni. Takový rozhodnutí mi přijdou fér a fajn a strašlivě milý. Ale aby si na sebe někdo bral modrou košili, i když jí z hlouby duše nenávidí a připadá si v ní jak vzducholoď... to je přece blbost.

Ale stejně tak by to mělo bejt i naopak. Nechtít po někom něco jen kvůli vám. Každej člověk si k tomu musí dojít sám a jestli víte, že něco chce sám od sebe a vy víte jak mu pomoct a ještě máte radost z toho, že se chce změnit, dejte mu to najevo. Pomozte mu jak to jen půjde, ale nikdy se nesnažte ho přesvědčovat nebo někam tlačit, většinou to pak má výsledek ten, že dotyčný začne mít pocit, že je do něčeho nucen a dělá něco KVŮLI někomu a začne kolem sebe kopat. Není to přirozený vývoj událostí a pak to většinou dopadne tak, že se člověk vrátí k onomu duhu, nebo neduhu, který na něm někdo jiný chtěl změnit.

OSOBNÍ OKÉNKO

Mojí maminku vždycky hrozně trápilo, že kouřim a piju. Celou dobu do mě hučela, jestli bych nechtěla přestat. "Aspoň kvůli mně, dceruško."/"Ne! Nepřestanu kvůli tobě ani kvůli nikomu jinýmu." Zněla moje odpověď a stála jsem si za tim. A přestala jsem. Kvůli sobě. Protože to mě začalo štvát, já jsem sama sobě lezla na nervy a mně se to hnusilo.
Stejně tak jsem přestala chlastat první ligu, jíst smažený, sladký, skutečně jsem si zamilovala uklízení a starání se o domácnost, atd. A stejně tak se modlim, že některý věci, co mě štvou na mojí mamince, se změní, protože to bude chtít ona. Ne kvůli tomu, že to štve mě. Protože to, že to štve mě je jen a jen můj problém.
A to já bych v tomhle případě měla změnit sebe. Tedy měla... Neměla. Nechci se měnit kvůli mamince, ale sama bych ráda změnila svůj pohled na ni, protože jí mám ráda a chci jí respektovat takovou jaká je.

A taky bych ráda poděkovala svému kamarádovi, že KVŮLI MNĚ šel minulý týden na thrash metalový koncert, ačkoli poslouchá naprosto jiný styl hudby. Tohle jsou ty kvůli, který jsou v pořádku. Děkuji zi, J.

A ještě hlásím lajkovat FB stránku.
A sledovat i Instagram.

NEROVNÉ ROVNICE

20. července 2016 v 11:51 | WiXXie |  Myslánka
Události posledních několika dnů mě přivedly na strašně moc myšlenek. Těma událostma myslim samozřejmě Nice, pokus o puč v Turecku, zas nějakou střelbu, atd. Předně teda si nemyslim, že by moje slova měly nějakej význam. Nemyslim si, že by někoho zasáhly. Nemyslim si, že bych měla tu moc někoho ovlivnit. Nemyslim si ani, že by to povídání někdo doopravdy četl. Tudíž to sem nepíšu jako agitku, nebo jako nějaký žvanění, který je nutný brát nějak extrémě vážně. Spíš jsem si v tom sama potřebovala udělat pořádek, sesumírovat svý názory na věc a když už jsem s tim strávila tolik času, proč to nemrsknout i online.

Nejsem rasista! Jasně, každej čeká nějaký "ale" a fůru argumentů, který vlastně omlouvaj to, že člověk rasista ve skutečnosti je. Pardon za zklamání. U mě žádný ale není. Teda je, ale trochu jiný. Moje "ale" zní: "byla jsem"... za časů dávných (bohů, hrdinných náčelníků a králů, nepokojem zmítaná zem zrodila hrdinku. Byla to WiXXie, mocná princezna bojovnice, zocelená žárem četných knižních bitev. Síla, vášeň a nebezpečí... JEJÍ ODVAHA MĚLA ZMĚNIT SVĚT.) Jo jasně, to by bylo strašně fajn. A fakt bych si nepřála nic jinýho, než abych mohla změnit svět, ale obávám se, že na to jsem krátká a pardon za drobnou odbočku ke Xeně. Nicméně, jo. Byla jsem před několika lety. Měla jsem názor, že kvůli jednomu zralýmu jablku nebudu přebírat celý pytel shnilých, ALE ten názor jsem změnila. Důvody jak a kdy a proč jsou vedlejší. Důležitý je, že teď je můj názor takovej, že i kdyby měla být zralá jenom půlka jednoho jablka, tak prostě celej pytel přeberu a budu se brodit hnilobou, protože ta zralá půlka, nebo jedno zralý malý jablíčko, za tu námahu stojí.
A tim teď nemyslim jenom to, co "trápí" českou populaci-"nepřizpůsobivý Rómové" aka cikáni. Hele... oni sami se tak nazývají a není to nijak hanlivý. Tenhle výraz nikdy nikoho neurážel, označoval vpodstatě subkulturu. Hippies taky nejsou naštvaný, když je tak označíte.
Takže prostě cikáni. Ano, mají jiný hodnoty a kulturu. Tak se s tim už smiřte. V dobách bio matek, který úzkostlivě hlídají každej lepek, který jejich dítko vloží do úst, si cikánský děti hrajou na písku, čutaj mičudu. Ale víte co? Oni jsou šťastný! Jediný děti, který vidim pobíhat venku a smát se, jsou ty tmavý děti. Nehledě na to, že si tam hrajou bez rozdílu věku nebo pohlaví.

Když jsem já byla na základce, všichni se striktně dělili. Na holky a kluky, na áčáky a béčáky, na sedmáky a šesťáky. Na sídlišti, kde žije moje mamka je k vidění pořád tohle dělení u "bílých" dětí a naopak sounáležitost u "černých" (když už to mám teda nějak označovat). Hrajou si všichni dohromady a působí šťastně. Stokrát radši slyšim jejich řev smísenej se smíchem, než ty zaprdlý malý intelektuály, který v pěti letech derivujou (tohle slovo by mělo bejt normálně zakázaný aspoň do patnácti).
Oklikou se dostávám k tématu, ke kterýmu se chci dostat, protože to je problém globální. Uprchlíci to nejsou. Ti už jsou skoro zapomenutý. Ale souvisejí s tím o čem chci mluvit. Teď tu máme jinej fenomén. Teroristy a muslimy, což je pro mnohé evivalent. A taky vlastně souvisí s uprchlíkama, protože podle mnohých jedinců je to rovnice, kdy uprchlík=muslim=terorista.
Můj postoj k uprchlíkům je vcelku jasnej a nikterak se za jeho vyjádření nestydim. Ani nemám potřebu ho nějak obhajovat nebo argumentovat. Nejsem nadšená z jejich množství, který se aktuálně poněkud zvýšilo (a to jenom údajně, já jsem žádnýho uprchlíka nepotkala), ale když už tady jsou, tak se nechovejme jako kreténi a pomozme jim. Jsou to primárně lidi. A je mi dost jedno proč tady jsou, jestli z politickejch důvodů, nebo kvůli penězům. Prostě tu jsou. To je holej fakt.

S těma teroristama je to trošku jiný. (Ono teda ten článek asi nebude úplně záživnej, ale prostě musim.) U nich to není, že "prostě jsou". Protože oni "prostě nejsou", oni jsou... oni... já to prostě nechápu. Je spousta věcí, který dokážu pochopit, nad kterýma povytáhnu obočí, ale prostě se s trochou fantazie a tolerance opravdu dají normálně logicky vysvětlit, odvodit, vydedukovat. Ale tohle je prostě něco, co nechápu. To opravdu někdo tak strašně moc věří v Alláha, že zabíjí? Nebo ho k tomu něco pudí? Má ten člověk psychickou poruchu a slyší hlasy, který mu našeptávají, aby se odstřelil v nákupním středisku? I to bych ještě DOKÁZALA pochopit. Ale, proboha, v jakym vesmíru je člověk tak zlej, nebo vymletej, že jde a odpráskne (nebo dá pokyn odprásknout) několik desítek lidí "ve jménu víry, ve jménu míru, ve jménu dobra". Dobro? Tohle? Like a really??? A proč jsou ty lidi vůbec tak vymletý?

Před pár měsíci jsem začala chodit do kostela. (Vypadá to, že úplně odbočuju co? Don't worry, k tématu se vrátim oklikou.) Nekřižuju se, necákám na sebe svěcenou vodu, pro jistotu ani tu nesvěcenou. Necpu kostelu prachy, jediný co mívám v kabelce bývá svíčka, kterou zapaluju svatýmu Tadeášovi, tak nějak ze zvyku. Prostě přijdu do kostela, dřepnu si do zadní řady a jediný co teda udělám pro klid, je, že před vstupem do kostela vyndám sluchátka z uší. Sedim, čučim na ten kříž, uvažuju, jaká by to byla sranda ho sundat a obrátit, a u toho přemýšlím. A mezitim chodí do toho kostelíka jiný lidi. Někdo přijde, sedne. Někdo přijde, pokřižuje se, sedne. Někdo přijde, namočí si ruku v tý divný mramorový vaničce, pokřižuje se, sedne. A pak jsou ty extrémy, ty lidi, co se v tom kostele mrcasí furt a KDYKOLI JDOU CHODBOU, TAK SI KLEKAJ. Whyyyyyyyyyyy???? Nevěřim v Boha, ani v Ježíše. Teda v Ježíše, jakožto humanoidní existenci jo, ale byl podle mě spíš nonstop na LSD a uměl to dobře vysvětlit, proto ho tolik lidí následovalo. Ale jestli existuje něco mezi nebem a zemí a jestli je to tak milosrdný, jak se říká, tak úplně prdí na to jestli před nim klekám nebo ne. A nejvíc ze všeho by asi kašlal na to, jestli jsme černý, nebo bílý. Takže proč to všechno??? Je to jenom špatným vysvětlením nějakejch prvotních myšlenek? Někdo si to překroutil a vzal za svý? Vytrhnul z kontextu? Nebo co se to děje? Co je s tím světem tak strašně špatně???? A navíc, ten kdo dá pokyn k vraždění... je sám o sobě přesvědčenej o svojí víře a zabíjí fakt ve jménu víry?? Nebo je to spíš jen padouch, kterej využívá věřící???

Náboženství? Já nevidím nic špatnýho na tom, že je někdo věřící, ať si každej věří čemu chce. Je to pro mě stejné jako se stravou. Leccos nejím, ale nejím to z vlastního přesvědčení a nikomu to necpu (teda, když se mě někdo zeptá, ráda mu odpovím a občas se trochu rozkecám). Rozhodně to ale nikomu necpu v tom smyslu, abych se dotyčného snažila přimět, aby přijal moji "víru". Moje víra je moje víra a kdybych věřila v to, že švábí moč léčí, nikdo mi do toho nemůže kecat (vlastně... močí švábi???).
Přijde mi pak trochu smutný projevovat nenávist vůči muslimům, katolíkům nebo jakémukoli jinému náboženství. Nejsou všichni stejní a ti, kteří vraždí lidi, to podle mě vůbec nedělají ve jménu náboženství nebo nějakého z nějakých podobných pohnutek... prostě je něco špatně s nima osobně. Anebo prostě jenom uvěřili nesprávné osobě.
Jako sorry, ale kdybych byla osmnáctiletej kluk s průměrným až podprůměrným IQ, žila někde v zemi, kde to není až tak úplně ideální a nastoupil přede mě nějakej charismatickej člověk, kterej umí hodně dobře mluvit, jeho slova jsou plný naděje a příslibu super budoucnosti, asi bych mu taky uvěřila. Třeba proto, že bych chtěla chránit svojí rodinu. Ostatně něco podobnýho už se přece stalo. Tím je samozřejmě neomlouvám, jen říkám, že chápu proč mladý nerozvážný kluci bez zkušeností padnou do pasti mnohdy velmi šikovným rétorům. Takže proč nenávidět muslimy? Jsou to prostě jen věřící. Mně osobně teda neuráží holka s šátkem na hlavě, která má nějaký přesvědčení (že nechce vyšetřit od doktora muže nebo podobně). Urážet mě bude, až se bude chovat jako kráva, ale to mě bude urážet ať má na tý hlavě třeba i královskou korunu.

Teď už se jen dostat k jádru pudla, a zkusit pochopit, proč ty dotyčný rétoři říkají, co říkají a mají potřebu vraždit nevinný lidi... To se bojim, že nevyřešim, i když bych moc ráda.

OSOBNÍ OKÉNKO

Řešim teď ale ještě jedno dilema. V posledních pár týdnech mi začaly tikat biologické hodiny (naštěstí se ty mrchy už zase zastavujou), ale když vidim dnešní svět, tak prostě děti fakt asi nechci. Nechci je přivést do tohohle světa. Už jsem se přestala bát společnosti jako takový (počítače, amorálnost). Protože to, jaký hodnoty dáš dítěti doma, to se s ním poveze celý život. Takže pokud se doma nastaví pravidla, možná se potomek dožije puberty, aniž by ho rodič měl potřebu umlátit kladivem. Ale začínám se bát obecně světa. Bojím se sama o sebe, bojím se o své blízké a nechci se bát o svůj plod. Nechci, abych každý den umírala strachem z útoku nějakýho idiota, kterej si prostě jen tak z nudy řekl, že vyvraždí celou školku "bezvěrců", nebo jaký pohnutky k tomu dotyčnej "frajer" má. Nechci se bát při pomyšlení, že do něj může na zastávce najet auto, který řídí nějakej magor, ať už je to z jakechkoli pohnutek. Spousta lidí mi říká, že jsem sobec, když nechci mít děti. Myslim si opak. Byla bych sobec, kdybych je chtěla.

A tak se zase vracím maximálně tak ke svýmu konceptu "mít rodinu" a to je adopce. Na světě je tolik dětí, který by potřebovaly lásku. Nemyslím si, že zrovna můj genofond by byl natolik úžasnej, abych ho musela šířit po světě dál. Budu vlastně docela ráda, když kombinace mýho otce a mojí matky umře spolu se mnou.
Jasně, může se stát zázrak, že narazím na muže, kterej bude inteligentní, zábavnej, nesobeckej, dominantní, lehce zvířecí a brutálně tolerantní. A pokusí se ochočit si mě a domestikovat. A bude chtít nějaký mláďata. Pokud to bude fakt ten správnej sameček, možná mu i nějaký děti na svět přivedu (tady je důležitý, že musim cejtit, že bude fakt OTEC, ne jenom dárce genu, jako je valná většina chlapů v mým okolí. Vztah vyjít nemusí, ale nedovolim aby moje děti neměly tátu.) Ale i přesto si za adopcí stojím. Věřím, že mám v sobě dostatek lásky, kterou můžu rozdělit mezi případné vlastní děti a dát ji i nějakému, které sice biologicky moje nebude. Protože k čemu biologie, když máme Disneyland.

Jo a lajkujte mojí nově vzniklou FB stránku případně můj osobní Instagram.

JEDNONOCOVKY

16. července 2016 v 8:33 | WiXXie |  Myslánka


Co všechno se za tímhle pojmem skrývá??? Spousta lidí to zná z filmu jako scénu z klubu, kdy se opilá blondýnka potácí na vysokých podpatcích k baru, kde stojí ve značkách oděný frajer, laškovně na ní mrkne a slečna jde. Prožijí spolu vášnivou noc plnou sexu, vlastně ani nevědí jak se ten druhý jmenuje a ráno je jim akorát trapně a mají morální kocovinu.
Jasně, že občas se takovýhle scénář změní v realitu, ale sama za sebe můžu říct, že "láska na jednu noc", myšleno opravdu LÁSKA není výmysl a vážně existuje. A má ohromný kouzlo. To, co se odehrálo pár řádků výš není láska na jednu noc, to je prostě jenom lacinej vpich a kouzlo ani omylem nemá. I těch mám pár za sebou a mnohdy to byla docela sranda.
Dřív mi tenhle typ zážitků nevadil, naopak jsem je vyhledávala. Protože jednonocovky, jak s oblibou říkám, jsou skvělá příležitost nasát kouzlo, užít si a existovat z té intenzity klidně pár týdnů. Teď preferuju jiný zacházení, ale k tomu asi každej člověk musí nějakým záhadným způsobem dojít. (Asi s věkem a zkušenostma. Mít pocit, že už je dostatečně vyblbnutej a nebude mít v budoucnu potřebu tahat si domů cizí lidi.)

Nicméně, z těch několika případů, který se mi staly, mi v hlavě a v srdci utkvěly dva konkrétní příklady. Jeden byl pro mě asi nejbolestivější záležitost za posledních pár let. Aniž to ta osoba ví, tak mi tak strašně moc ublížil, jako se to už dlouho nikomu nepovedlo. Ten druhej případ byl zase jeden z těch nejkrásnějších a nejintenzivnějších zážitků, jaký jsem kdy prožila.

VZOREK 1

Někoho poznáte (třeba někoho o jehož existenci víte, ale v životě jste se na něj ani nepodívali, protože nebyla příležitost a důvod). Zdá se vám úžasnej. Několik hodin prosedíte na sedačce v klubu a povídáte si. Absolutně si nevšímáte ničeho okolo vás, kamarády ve vší slušnosti odešlete pryč, protože chcete mít svůj objev pro sebe. Po těch XY hodinách se společně zvednete a cestou domů se shodnete, že se vám ještě nechce se loučit. Je docela samozřejmé, co se stane dál. Objetí, něžná pusa na tvář, letmý polibek na rty, líbání na zastávce... Kecy, prdy, beďary. Prostě sex. Sex, kterej je vlastně celkem dobrej, protože objev je stejnej dobytek jako vy a dost si v posteli rozumíte. Orgasmu sice nedosáhnete, ale co, jde o pocit. O pocit souznění duší, který jste měli celých těch několik hodin konverzace. Pocit naprostýho porozumění a vlastně... zamilovanosti? Celej večer jste si notovali, zjistili, že máte rádi stejnou hudbu, máte za sebou velmi podobnej životní příběh, že dotyčná osoba je nesmírně inteligentní a galantní, umí se chovat (když chce, jak jsem zjistila později)...* A zde nastává kámen úrazu. Tady je to KOUZLO. To kouzlo, který pak, když přijdu na řadu ty jeho sliby, chcete znovu. A tak máte zoufalou potřebu se trapně ozývat, ponižovat se a všemožně se snažit to kouzlo obnovit. Ale ono už nebude. Proč? Protože právě ony sliby.

Je otázka kdo je v tomhle případě na vině, ale stojím si za tím, že muži moc rádi slibují a my ženy si moc rády něco slibujem.
Fakt sorry, ale pokud je chlap schopnej říkat nahlas věty jako, "jsi můj splněnej sen", "líbila ses mi už když jsem tě viděl poprvý v červnu", "umim si představit mít s tebou rodinu" a do toho pořád házet nějaký "příště", div mě nepožádá na místě o ruku, tak bych třeba čekala, že si to aspoň ráno bude pamatovat. A když už si s hrůzou uvědomí, co za kraviny v noci vypouštěl z huby, nechť to uvede na pravou míru.
Myslim si, že budu mluvit za všechny ženy, když řeknu, že nemáme rády lhaní a pohádky. Nejsem vědma, aby mi to všechno došlo samo. Navíc mám kolem sebe pár výjimek, kde na základě podobnýho zážitku dotyčná získala fakt skvělýho partnera pro život. Já hraju fér a když mi muž řekne "vážně tě chci poznat víc", tak nemám důvod mu nevěřit. Stejně tak, když mi řekne "chci se s tebou jen vyspat", tak to vezmu. A věřim tomu, že i ostatní ženy. Pokud je totiž holka ochotná se s váma vyspat hned, buď je zoufalá, nebo nadržená. Ani jedna z těchhle dvou variant vám necukne, když jste na ní celej večer dělal cukrbliky. A popravdě, když jí to řeknete narovinu, vyhnete se tim velkýmu problému! Ovšem pokud jste vy, muž, natolik zoufalej, že musíte lhát, abyste holku dostal do postele, ačkoli jste pohlednej, chytrej a výkonnej chlap, tak je asi něco v nepořádku s váma. Nízký sebevědomí??? Pocit méněcennosti??? Nebo jste prostě jenom idiot???**

VZOREK 2

Pak je tady druhá zkušenost. Tak jak to může vypadat, aby s kouzlem fungovalo i dál a aby si člověk mhl uchovat ty pozitivní vzpomínky. Dva lidi se seznámí, jsou si sympatičtí. Několik hodin si povídají, vykládají si názory na vztahy, na život, na svět a tak dále (prvních několik hodin je téměř identických jako u Vzorku 1). Když se potkají, ani jeden z nich netuší jak ten večer dopadne, ale nic si neslibují, neplánují. Nikdo neříká žádné "příště". S postupem večera dojde na objetí, na líbání a je jasný, že se jde k některýmu z dvojice domů. Oba dva mají vyřešeno, co chtějí, nebo nechtějí. Muž nic neslibuje a žena, tím pádem, nic nečeká a to je přesně ono! Oba to berou jako na jednu noc a pokud se to stane znova, no tak to budou brát znova jako lásku na jednu noc. Hlavně žádný "příště". Bez "příště" je potom hrozně krásný, když vám přijde zpráva a konverzace pokračuje. Bez "příště" je strašně krásný a překvapivý, když vám vaše jednonocovka navrhne, že se podíváte společně na film. Protože nejste jak háravá fena a nečekáte to. Hlavně proto, že i když z toho nakonec třeba byla jenom ta jedna noc, tak stála za to. Nejste z ní zklamaná, nechodíte jako tělo bez duše a v hlavě vám neběží "co jsem udělala špatně?" Většinou nic moc zásadního, jenom jste uvěřila. Nicméně takhle, nepodmíněně a bez očekávání a domýšlení si, jedině tak jde milovat na jednu noc (a vlastně i dál než jen na jednu noc). Zamilujete se na ten večer a ono to třeba bude trvat dýl. Ale nemyslete dopředu, neplánujte, neslibujte, nečekejte. Když totiž uděláte byť jen jednu z těch čtyř věcí, kouzlo okamžiku zmizí a je nenávratně v čudu. A ve chvíli, kdy jste takhle srovnaní s tím, že je to na jednu noc, si můžete dovolit naprosto se dotyčnému otevřít, užít si sex, užít si orgasmus (a jen upozorňuju, že se slibotechnama jsem orgasmus neměla nikdy, s klukama který mi med kolem huby nemazali skoro pokaždý). A dokonce si můžete dovolit vyslovit to, co asi každý z nás rád říká a ještě raději slyší. "Miluju tě... na dnešní noc."

P.S.-A poslední drobná rada pro muže. Když už lžete a ráno nemáte koule ani na to, abyste slečně vysvětlili, že jste ulhaný slibotechny, mějte aspoň tu slušnost a ráno jí nelíbejte. Pak nám ten fuck up dojde daleko rychlejc.

P.S.2-Pokud se tohle povídání zdá "ublížený", tak se nezdá. Fakt ublížený je. Vzorek 1 stojí za mým psychickym kolapsem v lednu/únoru. Díky kterýmu mi ale došlo, že vážně nejsem tak zoufalá, jak jsem se v tý době jevila sama sobě. Naopak jsem se od toho dna odrazila a od tý doby jsem na tom nejlíp za posledních pár let (až na lehký výkyvy posledních týdnů, ale to bude zase dobrý). Takže mu vlastně patří obrovský dík.
______________________

*Já to sem prostě musim napsat! Scéna, kdy jsem poprosila o popelník a on mi jakoby nic podal takovej ten obrovskej popelník, co bejvá venku u dveří, to pro mě navždycky bude jedna z nejvíc WOW věcí v mym životě.

**V tomhle bodě bych se ráda zastavila podruhý, protože přes veškerý útrapy, moje ponižování se a znovunalézání vlastní důstojnosti, sebedůvěry a ceny (a že teď je teda hodně vysoká) jsem se s tím, jak tenhle románek skončil smířila. Přes pocit touhy (fakt to nebyla láska), jsem se dostala k naštvanosti, pohrdání, nenávisti, až jsem se dopracovala k momentálnímu rozpoložení, což je soucit a pochopení. Vím, že dotyčnej není špatnej člověk. Respektuju každý jeho rozhodnutí, nejspíš k nim má důvod a není jeho vina, že neumí mít rád a jednat fér. Nikdy s nim nikdo nezacházel moc hezky. Moje jediný a vroucný přání je, abychom se na sebe přestali ksichtit, ale abychom se respektovali navzájem a možná v rámci slušnosti občas prohodili aspoň pár slov. Já si totiž ten první večer pamatuju a vim, že jsme si v lecčem vcelku rozuměli.

Taky lajkujte FB page a Insta!

ERASEHEAD!!!

13. července 2016 v 20:36 | WiXXie |  Myslánka
Po každým UP následuje DOWN a moje nynější down je jedno z nejhorších, jaký jsem kdy zažila. V prosinci 2015 jsem byla vážně totálně na dně, nic nemělo smysl a můj jedinej bod zájmu byly mejdany. Sex, drogy a rock'n'roll. Přesně v tomhle pořadí. Z toho jsem naštěstí už víc jak půl roku venku. Spím akorát tak s plyšákem a sjíždím se kafem, občas limonádou. Samozřejmě od prosince (respektive ledna, kdy jsem klesla na absolutní dno a nebyla jsem už schopná ani normálně fungovat) jsem něco málo měla, ale oproti dřívějšku...
Ačkoli!!! Ono, když se smísí ústřel v podobě čtvrtky koule*, PMS jak blázen (lichej měsíc, o tom si taky popovídáme), nechuť ke cvičení a období hnusoty, tak se člověk ani nenaděje a je down jen to fikne.

Je to doba kdy mažu. A kdo maže, ten jede. Přišly dny, kdy z mýho života muselo zmizet leccos, co mě brzdilo, a jen já jsem ten, kdo má tu moc mazat nejen z mobilu nebo Facebooku, ale z hlavy. Většinou takovýmu období říkám čistka. Před pár týdny z mýho života zmizela strašně důležitá osoba, moje nejlepší kamarádka. Společně jsme se shodly, že naše názory na svět jsou již natolik odlišné, že se navzájem dusíme. Mrzí mě to jako mě ještě nikdy nic nemrzelo. Ale abychom se mohly obě posunout, bylo to nevyhnutelné a ráda doufám, že se naše cesty ještě někdy spojí.
Po ní zmizel z mého života můj otec. Po mnoha letech jsem se podívala pravdě do očí. Přiznala jsem si svoje emoce vůči němu a jeho emoce vůči mě. Několik dní v kuse jsem se věnovala jeho osobě a nakonec jsem dokázala odpustit jemu i sobě a konečně ho vypustit ze svého života. Beru to jako obrovský úspěch. Kdo mě zná, ten ví, že to bývala moje Achillova pata. Teď mě čeká ještě vypuštění jednoho člověka, ale když jsem zvládla ty dvě zmíněné osoby, tenhle démon, který mě straší i ve snech, bude úplná hračka. Jakmile budu mít čas a kýženou náladu na to, pověnovat se naší společné historii a odpustit i jemu.
Kromě lidí jsem se taky vrhla do promazávání Facebooku. Jako první zmizela spousta fotek a příspěvků. Došla jsem k názoru, že nevidím jediný důvod, aby veřejně strašily na netu moje fotky z roku 2010 a vlastně ani z roku 2016. Nepřežilo to ani pár "přátel" a dokonce ani moje profilovka. Mám liščí období, tedy noruju a schovávám se před světem.

Momentálně totiž vypadám tak, že každý den ráno hledám svojí sebedůvěru pod postelí a skládám jí dohromady několik hodin, protože "NECHCI". Nechci se líčit, nechci se česat, nechci nosit podprsenku, nechci s nikým mluvit, nechci být na nikoho milá, atd. A tak to nedělám. Chodim ve svém klasickém summer outfitu (ne nadarmo řikám, že v létě jsem nejošklivější): kraťasy, tílko, žádná podprda (leda sportovní a to je svátek), žabky, drdol, sluneční brejle a fuck off. Jsem protivná skoro 24/7 a tak se ani nedivim tomu, že se mi třičtvrtě lidí vyhýbá. Taky bych se nechtěla potkat! A kromě toho, že se snažím být co nejčistší=nepřírodnější, tak se taky snažím vypudit z hlavy myšlenky, který se tam nasáčkovaly a usídlily za posledních pár dnů/týdnů.

Vím to nejlíp na světě, že domýšlením, přemýšlením a vymýšlením scénářů se ještě nikdy nic dobrého nepřihodilo. Mým úkolem tedy je myšlenky vypudit, nechat věci aby se staly a NEŘEŠIT. A k tomu slouží sport, toulání se po lesích, psaní deníku, psaní povídek, samota, pro mě osobně prostě samota. Je to trošku paradox, protože sama jsem za poslední tři týdny byla asi tak 10 hodin dohromady a navzdory tomu, že jediné po čem toužím je zalézt do postele s knihou nebo filmem, neustále se s někým domlouvám na kafíčka. Ono i to je pro mě nějaký způsob relaxace a samota dávkovaná po částech. Snažím se prostě jakkoli rozehnat myšlenky na ono "trápení", které ale přece vůbec trápení není. To jen já jsem si z toho udělala trápení, protože mívám patologickou potřebu neustále trpět. (Není to fakt nějaká oficiální porucha osobnosti??)

Naštěstí jsem se za těch skoro pětadvacet let poznala tak dokonale, že už vím jak s tím bojovat (pár dní být ošklivá a v lese). Moje jediný přání je, abych tohle období přežila a aby trvalo co nejkratší dobu. Protože vim, že zase půjdu UP. Poučení bych si z toho měla vzít asi takový, že po sobě nemám chtít žádný zázraky. Jít strmě nahoru má i svoje negativa a tak jako vždycky všechno, i tohle si vybere svojí daň. Všechno je něčím daněný a když jdeš čtyři měsíce kupředu, ta daň je v tomhle případě pocit naprostýho zmaru a zbytečnosti a méněcennosti, když najednou stojíš na místě. Jít dopředu už nemáš sílu a zpátky ani za nic nechceš.

Pozitivní na tom všem ale je, že cítím, že se blíží konec. Ne světa, bože! Ani mýho života! Ale tohohle blbýho období. Spolu s koncem PMS (páč přijde už jen MS) snad skončí i moje období mazání. Na neděli mám naplánovánej útěk z města, čili skutečnou samotu. Jakž takž se mi povedlo nastartovat závislost na sportu (včera jsem si zaběhla 10 km, předevčírem nachodila po lese 20 km, čtvrtek jóga, pátek tyč a obuč, těšim se na modřiny) a mimo jiné se mi otevřely dveře k mému vysněnému zaměstnání. Jestli to vyjde, to nevím, ale minimálně se pokusím splnit si svůj sen. A pokud by to nevyšlo? Však ona přijde jiná příležitost. Navíc... vím, že se s tímhle obdobím porvu jako lvice. Což je mi vlastní, i když mám teď ono liščí období, lvice ve mně dříme! A pomaličku otvírá oči a bystře mrská ocasem. Už za chvilku se protáhne, vyskočí na všechny čtyři a vybojuje si svoje místo na slunci!
______________________________

Zatímco jsem přepisovala tenhle text z mobilu do počítače, probudila se ve mně touha být za dámu. Díky bohu za existenci gentlemanů, kteří vás vezmou na rande když se jim o té tužbě zmíníte, takže už se nemůžu dočkat, až dojedu domů, shodím ze sebe šortky, vyžehlím si vlasy, naplácám si na obličej make up a narvu nohy do těch nejvyšších jehel jaký doma mám. Možná, že budu mít zítra po ránu zase špatnou náladu, ale co bude zítra je mi jedno. Žiju přece teď!
[edit: jak dopadlo čančání se bude ke shlédnutí v příspěvku, který připravuji ještě do konce týdne, případně na mém instagramu weronica7x]



*V tomhle bodě bych se ráda trošku zastavila. Drogy působí na vaše "centrum radosti", čili vám (krátkodobě) způsobují skvělou náladu. Případně přilepšují již tak dobrou náladu. Vyplavují vám velké množství serotoninu (hormon radosti), který právě způsobuje onu dobrou náladu. Člověk ho má v těle jen určité množství a onen hormon potřebuje nějaký čas na regeneraci. Když si dáte drogu, serotoninu váš mozek vyplaví třeba 5x takové množství, než by vyplavil normálně. Následek je jednoduchá matematika. Čim víc fetujete, tím smutnější jste bez drog. Čili každý večírek na kterém si něco dáte, má většinou za následek brutální depku cca 2-4 dny po požití drogy. Čim víc berete, tím víc se depky prohlubují a interval, kdy depka nastupuje se zkracuje. Proto je tak snadný si na tom bordelu vypěstovat psychickou závislost. Časem žijete jen od večírku k večírku, protože večírek znamená drogy a drogy znamenají, že se budete cítit konečně zase fajn.
Upozorňuji, že tyhle informace nemám úplně přímo podložené nějakými zdroji, jedná se o vlastní dedukci na základě jednak osobních zkušeností, jednak čtením mnoha a mnoha článků na téma drogy a drogová závislost.

Radujme se i z maličkosti. Já se třeba raduju ze svého blogu a FB stránky a Instagramu.

ZE ŽIVOTA POSEROUTKY

10. července 2016 v 21:33 | WiXXie |  Myslánka


Na každýho občas padne nějaká ta depreska. Mně se to poslední dobou už moc nestává. Teda... nestávalo. Myslela jsem si, že je to pryč, ale mýlila jsem se.

Faktem je, že nemůžeme jít pořád jen up a nikdy down, protože to prostě popírá zákony a tak jsem teď zrovna zase down.

Měsíc jsem nebyla pořádně cvičit (když opomenu pár lekcí jógy, aerial hoop a asi tak dvakrát běhání). Klasickej trénink, po kterým nemůžu chodit, moje tělo nezažilo opravdu dlouhé čtyři týdny a cítím na sobě jak se mi povolují svaly, jak se na mě množí tuk a já s tím čtyři týdny nejsem schopná vůbec nic dělat. Můžeme tomu říkat třeba udržovací fáze, ale je to udržovací fáze, když naberete dvě kila??? Asi ne. Spíš tloustnoucí fáze. Ono to je totiž taky tim, že všechno bylo teď fajn a nic mě netrápilo.

Jenže... to bych nebyla já, abych zas neměla potřebu začít se masochisticky trápit negativníma myšlenkama, že jo? Můj tradiční model totiž vypadá následovně: s někým se začnu sbližovat a už už to vypadá, že by MOŽNÁ ta náklonnost mohla být oboustraná. A tak se začnu cukat. Začnu vymýšlet píčoviny a různě na dotyčného tlačit, abych ho vlastně zcela cíleně znechutila mojí osobou. Aby neměl šanci se do mě třeba náhodou, nedej bože, zamilovat, nýbrž aby mě raději začal nenávidět a poslal mě do hajzlu.

Je to moje ochrana. Před čím? Před bolestí. Ono je totiž daleko jednodušší, když něco bolí krátce, ale intenzivně, a já jsem za dva měsíce z lásky vyléčená. Nehledě na to, že se většinou ještě zabejčim a začnu na sobě hrozně makat. Furt je pro mě přijatelnější škrtnout další jméno v deníku s tím, že "to nevyšlo". Pořád je pro mě snadnější chovat se jako kráva, i když to pro mě není úplně přirozené a dělat scény a tlačit na pilu. Všechno tohle dělám zcela vědomě a cíleně. Protože... co kdyby to náhodou vyšlo? Co kdybych se skutečně zamilovala a on taky a skutečně bychom spolu chtěli být?

Jsem natolik silná, že dokážu mít vztah? Jsem natolik dospělá, abych časem dokázala s někým žít a třeba založit rodinu? Jasně, chci rodinu, chci děti a byt a auto a možná nějakou dovolenou u moře... Ale... jsem toho schopná? Ze svojí podstaty se nehádám, ale skutečně dokážu přistupovat na kompromisy a sem tam udělat ústupek? Jsem skutečně schopná tolerovat někomu zvednutý prkýnko, odvíčkovanou pastu na zuby, pohozený trenky nebo rozsvíceno i když já chci spát???? Dokážu s někým sdílet domácnost, když nebude po mým? Dokážu se postarat i o dalšího člověka a časem o, v podstatě, skupinu lidí??? Plus zvěř. Mám vůbec šanci zvládnout tohle všechno??? Já to neumim. Jsem zvyklá žít sama. Moje "vztahy" skončily dřív než vůbec mohly začít a tak vůbec nevím co a jak má nebo nemá vypadat. Nehledě na to společné bydlení. (Nemůžeme, prosím napřed žít každej ve svým pokoji a třeba pak mít společnou ložnici????)

STRACH. To je to, co mám v sobě. Strach z nového, z nepoznaného. Strach z toho, že zklamu. Sebe i jeho. Strach ze selhání. Strach, že nebudu dost dobrá. Že nedokážu být dobrou oporou. Že budu problém. Že to, že občas neumyju nádobí dva dny, bude ostuda. Strach, že jednou nebudu zvládat domácnost a děti. Strach, že budu špatná máma. Strach z toho, že možná někdy v budoucnu dopustím nevěru (svojí), nebo zapříčiním nevěru (partnerovu). Strach z toho, že mě můj vyvolený možná někdy opustí. Nebo já jeho. Strach z budoucnosti. Strach z toho, že i kdyby všechno bylo dokonalý a nádherný, tak třeba umře dřív než já... a tak se radši ze strachu z tohohle všeho, začnu cukat a chovat jako kráva a všechno pohnojím ještě dřív než má šanci cokoliv začít. Protože... co kdyby to náhodou vyšlo a já mohla být šťastná??? To já přece neumim.

Pokud jste taky srabík, nebo prostě vás jen baví moje plkání, doporučuju lajknout FB stránku nebo aspoň Instagram.

PŘÁTELSTVÍ JE KULIČKA Z HOVEN

7. července 2016 v 10:11 | WiXXie |  Myslánka

Už se vám někdo stalo, že jste se s někým potkali a měli jste pocit, že toho člověka znáte? Pocit, že jste se už třeba museli potkat v minulým životě a, že navzájem patříte do života toho druhýho a on do vašeho?

Jo, taky se mi to stalo. Je fakt, že já vyjdu s každým, tudíž mít pocit "connection" u mě není až takovej problém, zvlášť když je člověk pod vlivem jakejchkoli látek. Nicméně dva případy mě fakt poznamenaly dost a zpětně jsem došla k poznání, že takováhle "connection" je možná trochu blbost a přátelství tohohle typu je mnohdy přeceňovaný.

Jak dlouho to trvá než poznáte člověka? Mám kolem sebe hodně přátel, ale o lidech o kterých řeknu, že jsou moji přátelé rozhodně nemůžu říct, že bych s nima zažívala "connection". Občas je to spíš "disconnection" nebo "unconnection". Ale rozhodně to jsou moji přátelé, jichž si vážím, mnohdy právě proto, jak moc jsou jiní než já. Máme za sebou dalekou cestu, kdy jsme se poznávali, povídali si o životě té druhé osoby a všechno se to na sebe nabaluje jako když hovnivál tvoří svojí milovanou kuličku. I přátelství je vlastně taková koule z hoven. Zažíváte spolu hezký věci, ty jsou většinou uprostřed a pak se společnejma silama brodíte hovnama. Podporujete se při rozchodech, rozvodech, vyhazovech z práce, krádežích, kocovinách, atd., atd. Využíváte onu kuličku jako útočiště, abyste si na ní léčili rány, chladili hlavu, našli ochranu. Ještě dnes občas nevycházím z údivu, co mi moje dlouholeté kamarádky a kamarádi prozradí o sobě a o svém životě.

Naopak, když se někde s někým sešňupete nebo zlejete a začnete si blejt svý životní příběhy, tak to není ani connection, ani přátelství. To je prostě jenom monolog a monolog, kterej ze sebe většinou oba dva komunikátoři prostě potřebujou dostat. Nikoli dialog.

Občas se může poštěstit, že fakt narazíte na člověka, kterej má podobný myšlení jako vy. Zezačátku je super, že neustále říkáte věci jako: "Wow! To si taky myslim!" / "Páni, tak přesně takhle bych to řekla." / "domyslete-si-co-chcete". Jenže to je super tak první dva, tři večery. Pak už vás to začne nudit, protože pokecat se zrcadlem si můžete i doma a ještě ušetříte peníze za chlast. Zvlášť když po pár společně strávených večerech přijde vystřízlivění a dotyčný vám napíše něco ve smyslu, že tohle nemůže dělat protože toto a toto. A vy pláčete. A pláčete a pláčete. "Vždyť jsme si byli tak strašně blízcí. Vždyť jsme si tak rozuměli. Jak mi to mohl udělat? To pro něj nic neznamenalo to spojení mezi námi?" Ne. Fakt ne! Jednak má tohle spojení asi s každym druhym (jo, to alkoholici mívají) a jednak to prostě nebylo reálný. Nebylo to přátelství, natož něco jinýho.

Přátelství je fakt nutný budovat a stavět na pevnejch základech. Jak by asi fungoval barák, kterej by byl postavenej na čtyřech větvích i kdyby měl střechu ze zlata? Asi dost na nic, ne? Zato když vybetonujeme základy, vytvoříme čtyři obvodový zdi z pevnejch cihel a pak to poženeme nahoru, tak i když nám nezbydou peníze na zlatou střechu, bude v tom domečku daleko líp, než v tom pozlaceným.

OSOBNÍ OKÉNKO

Ono totiž, podle mýho, kamarád/přítel/partner by rozhodně neměl bejt někdo, s kým máte takovouhle "connection", pak hrozí, že to sklouzne do nudy. Daleko radši mám, když se s někým zasekneme na diskuzi na libovolné téma a mluvíme o tom třeba i hodinu v kuse. Daleko spokojenější jsem, když mě můj komunikační partner přiměje přemýšlet a nahlížet na svět v novém světle a rozšíří mi tím obzory. Na to, abych kníkala a slintala blahem, že něco vidím stejně, si můžu fakt pokecat se zrcadlem.

Nebudu tu rozmazávat svoje, nebo kamarádek, osobní zkušenosti. Jediný co pro tuhle věc, podle mě platí, je to, že pokud s někým máte takovýhle pocity a dotyčný se na to vykašle, ale vy byste pořád chtěla udržovat nějakej kontakt, i když vás to strašně bolí, serte na to. Vylečte se z toho neštěstí tím, že s dotyčným nebudete komunikovat. Pokud totiž ten člověk má ve vašem životě opravdu svoje místo a má tam být, bude tam i za půl roku, až vás konfrontace s ním nebude emočně vyčerpávat.

Též doporučuju lajkovat FB stránku, aby vám neunikl žádný článek a rovnou i Instagram, kam přihazuju dost často veselé fotky ze života.

VÝJIMKA Z VÝJIMKY

4. července 2016 v 21:37 | WiXXie |  Myslánka
Miluju slovo výjimka. Dává mi pocit výjimečnosti, protože, podle prof. Brabcové, jsme v prvním ročníku na hodině bohemistiky byli asi tři, co ho napsali správně. Sice tápu v čárkách, ale výjimku bych nikdy nenapsala špatně. Takže celou svou výjimečností při psaní slova "výjimka" se soustředím na to, abych dokázala výjimečně popsat i to, jak vidím výjimky v životě.

Kdo viděl film "Až tak moc tě nežere", nejspíš si vybavuje poučení, které z toho filmu, pro nás ženy, plyne. Parafrázovat by se dalo asi nějak takto: "Výjimky neexistují! Až na výjimky."
Pardon, ale je to pěkně debilní rčení, skoro stejně debilní jako "Nikdy neříkej nikdy" (právě jsi ho řekl dvakrát- © Lucie Macháčková) nebo "Moje předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí" (k tomu bych dala jen zmatný meme, ale nemám ho po ruce).
Nicméně výjimky existují. Ne, že bych pro to měla nějaké vědecké podklady a grafy, ale na základě diskurzivní analýzy, kterou my ženy provádíme téměř neustále (zní to líp, než, že plkáme o chlapech), jsem zjistila, že skutečně existují výjimky z výjimek a vlastně jsou docela časté.

Schválně! Každá z nás má zřejmě spoustu kamarádek, které jsou svobodné a ne a ne najít toho pravého partnera. Mezi těmito nešťastnicemi je zaručeně alespoň jedna kamarádka, která nemá problém se sexem na prvním nebo druhém rande. A právě tahle kamarádka má jinou kamarádku, která se s mužem vyspala na prvním rande a jsou spolu už tři roky. A proto věří, že se to stane i jí. Že mezi těmi desítkami a desítkami mužů se kterými vleze do postele okamžitě, se objeví ten jeden, který uvidí na první pohled její vnitřní krásu a zamiluje se do ní přesně tak jako ten kamarádčin princ, který u sebe nosí prstýnek už asi půl roku a čeká na vhodnou příležitost.

Ehm. Ne!

Já vím, že to bolí, vím, že to mrzí, vím, že je krutý to říkat. Zvlášť, když je to kamarádka, ale prostě to se nestane. Nemůže se to stát. Není možné, aby u někoho, u koho je sex na první/druhé schůzce téměř zvykem, přerušil tuhle linku tím, že v ní bude dál pokračovat. Takhle výjimky nefungují.

Proč to vyšlo oné kamarádky kamarádce? Protože u ní byla linka "tradice" jiná a ten sex na první schůzce byl výjimka. Proto to zafungovalo a funguje dál. Dokud máte nějakou svojí "tradiční" linku, ať už je jakákoli, nic zázračného se pravděpodobně nestane, když v ní budete pokračovat. Až když tu tradici porušíte, můžete možná očekávat kýžené ovoce. Ale vlastně ho ani nečekejte, protože když něco budete čekat, tak to nepřijde. Je to jako s menstruací. Stres a čekání všechno jenom zpožďuje a oddaluje.

Nechci tím říct, že holky, které se sexem otálejí dva měsíce, se mají hned vrhnout do jednonočních aktivit, to určitě ne, jen by měly začít dělat něco jinak. Anebo vlastně jo, jděte se ožrat a m**at jak o život. A holky, které moc často roztahují nohy, zamyslete se nad sebou a začněte používat antikoncepci ve formě ibalginu mezi koleny. Vim o čem mluvim. O mých one night stands, kdy jsem čekala, že "tentokrát to bude jiný", bych mohla psát celé elaboráty. (Vlastně... vždyť to dělám!!!)

Milé ženy, používejte hlavu a zamyslete se trochu nad tím, co děláte. Jak se seznamujete s muži, jak s nimi komunikujete, co jim dáváte najevo svými slovy a řečí těla. Jak se projevujete, a zamyslete se nad tím, proč žádný z vašich posledních deseti pokusů nedopadl jinak, než jen jako první nebo druhé rande. Zamyslete se nad tím, co opravdu od života chcete. Rozhodněte se a jděte si za tím. Soustřeďte se na to a věnujte tomu veškerou svou pozornost. Tím zase nemyslím abyste chodila celé dny jako háravá fena a slintala po každém chlapovi, který se na vás hezky podívá, jen proto, že už máte pocit, že chcete rodinu. Ale nebraňte se úsměvům a mějte oči otevřené. Ukažte, že jste žena. Vykašlete se na silácký kecy jako: "já všechno zvládnu sama."
Jo, zvládnete, super, šikovná. Ten chlap naproti vám to moc dobře ví. Možná o to těžší pro něj je, snažit se vás zaujmout, protože on ví, že ho nepotřebujete. Ale mějte aspoň tu slušnost a předstírejte, že se bez něj neobejdete. Vysílejte zprávu, že jste připravená se usadit (nebo, že chcete prostě jen randit a být obletována) a věřte, že se vám vaše přání vyplní. Ona síla pozitivního myšlení zní jako strašný klišé, ale od tý doby, co ho provozuju, mě nic nesere. Zato já seru všechny kolem sebe svojí dobrou náladou a úsměvem od ucha k uchu téměř 24/7.

A hlavně si pamatujte, že výjimky (ne)existují. Výjimečná jste vy! A zapříčiníte to jen a jen vy, že to další rande už neposerete, ale naopak přimějete onoho výtečníka, aby ve vás tu výjimečnou osobu viděl.

Taky lajkujte FB stránku a Instáč.

INFERNET

3. července 2016 v 11:54 | WiXXie |  Myslánka

Žijeme v době, kdy jde na netu sehnat všechno! Taky žijeme v době, kdy ten, kdo nepije, nekouří a nešňupe za vlast, je tak nějak vyčleněn z kolektivu. Stačí abyste v baru odmítli pozvání na panáka a člověk, který zval, se na vás podívá jako kdybyste mu přejeli mámu. Vlastně na přejetou mámu by se možná díval s větším pochopením, než na to, že jste odmítli alkohol. A vůbec nejlepší je kombinace internet a alkohol.

Jo, zas budu trapná a chytrá, protože mám zas na srdci, kromě arytmie, nějaký rádobychytrý a moudrý kecy k tématu randění a láska. Nevim, co mi to poslední dobou hrabe, ale přemýšlím o celým konceptu naší společnosti čim dál častějc a jsem strašně ráda, že jsem v tomhle zajetým modelu spíš v roli pozorovatele, mám nějakej osvícenej pocit, že jsem něco pochopila a dělám to všechno jinak.

Navážu v podstatě na předchozí povídání ohledně instantní lásky, takový tý z fast foodu. Kdy si navolíte na netu menu podle svejch představ: muž/30-35 let/VŠ vzdělání/185-200 cm/tmavý vlasy/tmavý oči/Praha 1, 2, 4, 6. Stačí jedno kliknutí a máte před sebou seznam třeba padesáti odpovídajících "ideálů". A listujete, listujete, listujete. Na základě fotky posoudíte fyzický vzhled (moc tlustej, divnej nos, odstátý uši, nosí na krku zlatej řetěz!!!), na základě osmi až deseti slov posoudíte jakej je ("Existuje někde ta pravá pro nenapravitelnýho romantika?"/"Miluji cestování a rozmazlování žen, pojďme cestovat spolu."/...) a z padesáti "ideálů" odklikáte "lajk" u deseti. Osm se vám jich vrátí a nějak začnete konverzaci. Pozvání na rande přijde klidně po pěti větách a ti internetově zdatnější z nás si mezitím stihnou dotyčného prohnat Googlem, Facebookem a najít fotky z předloňské dovolené s bývalou partnerkou nebo partnerem. Dobře, uznávám, že tohle je asi doména nás žen, ale co. Jsem žena, je přirozené, že budu psát o ženském světě.

Takže na rande (pokud vůbec i po vystalkování usuzujete, že to má smysl) jdete s tím, že Karlovi je asi 32, má psa, pracuje v Seznamu, předloni byl na Mallorce s bývalkou. Tím pádem si odvodíte, že bude sám maximálně rok, a taky víte, že jeho bývalá přítelkyně byla stopadesát centimetrů vysoká čtyřicetikilová blondýna s pětkama prsama. Vy máte stoosmdesát, trochu nadváhu a vlasy černé jako uhel. A už se spouští kolotoč myšlenek: takže si hledá pravej opak bývalky, nebo byl vždycky na prdelatý holky a bývalka byla jen ústřel? Pointou je, že jdete na rande, na který vůbec chodit nemusíte, protože to, co by se člověk měl dozvědět na prvním rande, už víte a teď je jen otázka, jestli to rande skončí v posteli, nebo vám bude opakovat to, co už, díky intenetu, víte (ale samozřejmě to nepřiznáte) anebo najdete nějaké jiné společné téma.

A zde přichází na řadu ten fernet. Nebo pivo, nebo víno, nebo cokoli jinýho. Prostě alkohol. Pít společensky je přece normální a kdo nepije, není Čech. Teda Čech... Kdo nepije, není člověk. Takže jdete na to vytoužené randíčko a ačkoli jste si předsevzala, že pít nebudete, zlískáte se jako dogy. Na prvnim rande! Abych mohla pokračovat dál, je potřeba přidat jakýsi rozcestník, protože existujou jen dvě možnosti jak první rande dopadne a na základě volby jedné z variant se pak vše vyvíjí dál, velmi podobně, jen možná trochu pomaleji.

A) Vyspíte se spolu.
  • 1) Už se neozve
  • 2) Ještě někdy se ozve.
  • i) Chvíli spolu budete "chodit" (spát) a pak se "rozejdete".

B) Nevyspíte se spolu.
  • 1) Už se neozve.
  • 2) Vyspíte se spolu na některém dalším rande během týdne až dvou.
  • i) Už se neozve.
  • ii) Chvíli spolu budete "chodit" (spát) a pak se "rozejdete."

Tak budeme pozitivní jo! A vezmeme variantu B2ii.
Dejme tomu, že rande bylo v pohodě, o bývalce se nezmínil, vyprávěl vám skvělé historky z práce, vy jste se neskutečně bavila a domů odcházíte po půlnoci s příslibem dalšího společného večera. Usínáte s pocitem, že je strašně úžasnej. Pak přijde ono vytoužené druhé rande. Pořád se zdá úžasnej a tak skončíte v posteli. Nač taky čekat, že. Žijeme v jednadvacátém století, kdy už se nehraje na nějaké dobývání a ženy se veřejn
ě přiznávají ke svojí sexualitě a sexuchtivosti. Po skvělé společné noci se dotyčný už neozývá, nebo se i dál ozývá. A vy se stále vznášíte. Během dalšího týdne byste si ho nejradši vzala a dokonce už víte, kde budete bydlet a jak se budou jmenovat vaše děti.

Třetí týden tohohle "vztahu" už je trochu míň sluníčkový, protože vás v práci seřval šéf, on měl nepříjemný hovor s matkou, ale ani jeden o tom s tím druhým vlastně nechcete mluvit. Protože když se nad tím zamyslíte, toho člověka neznáte. Ale už s ním podle sebe chodíte. No a dáme tomu další týden a je konec. Z jedné nebo z druhé strany ta sympatie vyprchala. Ani vlastně nevíte jak, ale už tam není to, co bylo na začátku. Vytratila se veškerá vášeň, chtíč, pocit souznění, pocit lásky, pocit naplnění. Cítíte se prázdná, rozcházíte se vlastně ve zlém, smskou, přes Facebook, ti zběhlejší v rozchodech možná dokonce zachovají slušnost a dotyčnému to řeknou z očí do očí. Ale ať je to jakkoli, na otázku "proč se se mnou rozcházíš?" ten druhý většinou musí říct: "já vlastně ani nevim, už tě nemiluju."

Jenže ono vlastně ani nemělo moc co vyprchávat. To prostě nebyla láska natož vztah. Bylo to zřejmě jen zalíbení, úplně stejný pocit, jako máte, když někde vidíte boty svojí oblíbené značky, které jsou přesně pro vás. Musíte je mít, musíte je mít okamžitě za jakoukoli cenu. A víte proč to všechno šlo tak strašně rychle? Protože nejsme zvyklí čekat, budovat, ochočovat, domestikovat a hlavně se vyhýbáme nepříjemným věcem, jako je realita a střízlivost.

Když půjdete se svým objevem do hospody a opijete se, budete mít vždycky pocit, že to byl super večer, ale proto, že je příjemně vám. Ne, že je vám příjemně S NÍM. Pro to, aby člověk mohl ocenit duši druhého člověka, je podle mě nutné trávit spolu čas i ve střízlivosti. Jasně, že je skvělý kalit jak o život s tím, koho máte rádi, povídat si o blbostech, motat se městem, navzájem se podpírat, ráno umírat kocovinou a nadávat si navzájem do blbců a svádět vinu na toho druhýho že vás nalejval. Určitý kouzlo má i ranní pusa a ten "fresh breath" po prolitý noci, jenže tohle jde ocenit, až když máte za sebou několik střízlivých rande, kdy už opravdu můžete říct, že svého milého maličko znáte a víte, že když pak někde ožralej bude pořvávat na cizí lidí, tak to není jeho běžný já. Střízlivost je pro mě osobně důležitá a to nejenom proto, že jsem se z role aktivního alkoholika transformovala hlavně do role pozorovatele, ale taky proto, že si chci všechno pamatovat.

OSOBNÍ OKÉNKO

Chci si pamatovat každej pohled, každej letmej dotek, každej úsměv, každou vtipnou věc, kterou můj vyvolený řekne nebo udělá, protože až jednou budu stará a budu mít na kolenou svoje vnoučata, chci jim vyprávět, jak jsme se s dědou seznámili (NE, HERGOT PŘES INTERNET) a chci jim vyprávět, jak mě rozesmál tak, až mi tekly slzy a jen tak tak, že jsem se nepočůrala. A to proto, že si to budu pamatovat, protože jsem byla střízlivá. Ale taky jim moc ráda budu vyprávět (až budou samozřejmě starší), jak jsme se s dědou zlískali na fesťáku, že jsme vytuhli někde uprostřed pole a jak mi děda držel vlasy, když jsem to jednou (samozřejmě jenom jednou, protože babička přece nechlastala první ligu běžně) přehnala a blila přes zábradlí na nějaký vyhlídce.

Opět se vracim k mým tolik oblíbeným výjimkám z pravidla. Internet může u někoho fungovat a vylejt se na prvnim rande taky. Stejně tak jako sex na prvním rande, nebo cokoliv jinýho, ale mám pocit, že jen když je to výjimka. Když jste na internetový seznamce tři roky a neděláte nic jinýho, než že chodíte na randíčka a opíjíte se s lidma, který neznáte a chodíte s nima přesně měsíc, NIKDY Z TOHO NEBUDE LÁSKA. Neni to prostě myslitelný, aby se z pravidla stala výjimka. Musíte na to prostě nějak jinak, porušit pravidla, vystoupit z tabulek a jít proti zajetýmu systému.

JEŠTĚ OSOBNĚJŠÍ OKÉNKO

Vcelku dlouho jsem sjížděla různý seznamky. Zabíjela jsem tim většinou nudu v práci, klikala na srdíčka a palce a bůh ví jaký všechny obrázky, který značily zájem. Občas jsem si s někym napsala, tu a tam jsem šla na rande. Faktem je, že navzdory svojí obecné naivitě, jsem v těchhle ohledech moc naivní nebyla a tak jsem z toho nikdy nečekala něco víc. O to větší šok byl, když jsem díky internetu poznala dva skvělý lidi o nichž můžu říct, že jsou teď moji kamarádi který bych nikdy za nic na světě nevyměnila. Ten zbytek randíček stál většinou za prd, protože dotyčný se většinou projevil jako idiot, nebo já jako kráva. Občas oboje zároveň (na tohle rande hrozně ráda vzpomínám, komunikace poté ve smyslu "Moc ses mi líbila, co kdybysme se ještě někdy sešli?"/"Dík, ale asi raději ne, popravdě jsem se s tebou hrozně nudila."/"Já s tebou taky, ty krávo." mě strašně pobavila.)

Pak se taky vyskytli tři chlapci/muži, se kterýma se mi povedly tři různé varianty dle výše ukázaného grafu. Vždy z toho byl cca měsíc až dva "chození". Jeden skončil vzájemnou dohodou, že jsme se do sebe nezamilovali, ačkoli jsme si vcelku rozuměli. Druhý skončil mojí hysterickou scénou "Vymaž si moje číslo a zapomeň, že jsem kdy vůbec existovala, ty stalkerský hovado." (Nutno dodat, že s tímhle člověkem jsem se nedávno naprosto náhodou potkala a vysvětlili jsme si celou záležitost, takže, sorry za ten výstup.) No a poslední pokus dopadl tak, že jsem z toho pokusu o vztah prachobyčejně zdrhla, protože to všechno bylo prostě až moc rychlý.

Říká se třikrát a dost, takže po třetím fiasku s infernetem, jsem se na internet i na ten chlast vykašlala. Na alkohol teda po jiném fiaskálním "potřetí", ale vim, že na netu to svoje štěstí nenajdu. Daleko pravdpodobnější je, že štěstí najdeme tam, kde jsme už v minulosti hledali a kvůli tomu, že jsme upírali zrak jinym směrem, jsme to přehlíželi.

INSTANTNÍ LÁSKA

3. července 2016 v 11:22 | WiXXie |  Myslánka
Napadají mě hned dva pohledy jak pojmout téma "láska v prášku". Tomu druhému se budu věnovat možná někdy v budoucnu. Teď mám v hlavě myšlenku na instantní lásku-lásku z fast foodu. Jedinec přijde k okýnku a vybere si z menu. Přiobjedná si k tomu omáčku, extra porci hranolků, "a količku? Extra velkou?" Zasedne ke stolu a svůj super výživný oběd sní. Chutná mu a dokonce moc, má pocit, že nikdy nejedl nic lepšího, dojí, cítí se naprosto sytý, jenže za hodinu má už zase hlad, a tak si jde pro další porci. Že je blbost srovnávat lásku a fast food? NENÍ! Žijeme v době, kdy jsou lidi zvyklý NEČEKAT. Mít všechno hned a taky to všechno hned chtějí. Je otázka jestli je to chyba doby, nebo lidstva jako takového. Ale je to krutá realita. Pryč jsou doby, kdy jsme jako děti seděli před televizí přesně v 16:40 a čekali na další díl oblíbeného seriálu. Odmítli jsme kvůli tomu jít ven, nechtěli jsme ani svačinu, toužili jsme jen po tom seriálu a nevadilo, že nám kvůli tomu uteklo třeba první jarní sluníčko. Byli jsme totiž zvyklí čekat.

Dneska? Dneska vidíte nějaký dobrý seriál (a to už ani ne v televizi jako dřív, ale prolítnete recenze a trailery na netu), stáhnete si všech deset sérií najednou a strávíte týden v kuse čučením na pohyblivé obrázky. Vrchol čekání je možná tak čekání na objednané zboží z internetu a i u toho spousta z nás špačkuje, že čekat měsíc na šaty z eBay je moc. A úplně stejně je to dneska s láskou. Chceme jí hned. Nejsme schopni čekat a už vůbec nejsme schopni něco budovat. Na badoo, tinderu, štěstí, eDarling atd. atd. si prostě zadáme parametry toho "dokonalého" partnera, vyjede nabídka sto padesáti mužů, nebo žen, kteří odpovídají našemu "snu", klikneme na srdíčko a když se objeví i od vyhlédnutého objektu, máme napůl vyhráno. Pozvání na rande přijde klidně po pěti větách a ti internetově zdatnější z nás si mezitím stihnou dotyčného prohnat Googlem, Facebookem a najít fotky z předloňské dovolené s bývalou partnerkou nebo partnerem. Dobře, uznávám, že tohle je asi doména nás žen, ale co. Jsem žena, je přirozené, že budu psát o ženském světě. Dejme tomu, že první rande dopadne dobře. Usoudíte, že má vlastní zuby a vlasy, vcelku slušnou práci, nejeví se jako úplnej kretén a vy jste taky potlačila svoje kravské chování. Protože máte nějakou úroveň, tak mu nedáte hned, na prvním rande, ale vydržíte s tím AŽ DO DRUHÉHO!!!! No ty vole, to je výkon!!!! Po druhém rande tedy svolíte k sexu, který je vcelku fajn a vlastně už to tak nějak automaticky berete, že jste pár.

První týden až čtrnáct dní je super. Vznášíte se na obláčku, kamarádkám svůj nový objev popisujete v těch nejkrásnějších barvách a jste zamilovaná (haha). Po dalším týdnu přijde prozření. Když on vlastně není až tak chytrej, není ani až tak vtipnej, on vlastně není moc můj typ, je trochu divnej, zdá se mi, že lže, připadá mi na něm něco divnýho, vlastně... on mě asi docela sere. Týden dumáte jak se s ním rozejít aby to nebolelo, protože přece spolu chodíte, že jo. Nakonec to teda s vypětím všech sil vykomunikujete (asi poprvý po těch pár týdnech, kdy spolu opravdu mluvíte) a kdyby tyhle případy byly groteska, zařvete jako bába za pultem: "Další, prosím." Láska vyprachala.
Jenže ono vlastně ani nemělo moc co vyprchávat. To prostě nebyla láska. Ne taková, jaká by měla být. Bylo to zřejmě jen zalíbení, úplně stejný pocit, jako když vidíte nádherné boty a zamilujete se do nich. Musíte je mít! Musíte je mít okamžitě za jakoukoli cenu. Představujete si jak v nich jdete po centru a lidi se za váma otáčí. Představujete si jak v těch botách protancujete celou noc. V živých barvách vidíte jak vám je ženy závidí a muži po vás touží. Vše kvůli tomu, že máte ty boty! Pak si je koupíte, dáte za ně naprosto nekřesťanský prachy, v obchodě máte pocit, že vám sedí jak prdel na hrnec, doma si v nich odtrsáte dvě tři písničky a je to boží! Vezmete si je na první mejdan a ejhle. Ty mrchy docela tlačí, ten svinskej pásek se zařezává do nártu tak, že už v půlce večera pomalu brečíte bolestí, ale pořád děláte hrdinku. Domů jdete bosá i kdyby mělo být mínus dvacet, boty hodíte do kouta a už je nikdy nechcete vidět, je jedno kolik stály. A přitom zrovna na boty, který tlačí dokonale pomůže potřít je zevnitř Alpou (u mužů to moc nefunguje).
A nějak tak je to s instantní láskou. Mnohdy při ní dojde i na slova jako "miluju tě", "chci s tebou založit rodinu" nebo "celej život jsem čekal právě na tebe". Těžko říct, jestli jsou lidi obecně tak dobří lháři, nebo to opravdu tak myslí. Věřím tomu, že to tak v tu chvíli myslí a opravdu to tak cítí, ale tak to prostě vypadat nemá. Nehledě na to, že takovýhle slova dokážou naprosto spolehlivě vyděsit, když jsou pronesený po čtyřech týdnech, co se znáte.

OSOBNÍ OKÉNKO

Zrovna já nemám moc co poučovat o lásce. Je věřejně známý fakt, že jediná záležitost, kterou považuju za vztah, se v mém životě vyskytla před skoro deseti lety. Jenže takových lásek o kterých píšu, jsem pár zažila (včetně tý s botama) a troufám si říct, že už jsem z nich poučená. Sama za sebe říkám, že už jsem v ohledu vztahů staromódní. Tyhle rychlovztahy přes internet nefungujou. Nikdy! A jestli jo, tak jen na základě totální výjimky (o těch mám taky připravený slovní blitíčko). Muže, se kterým bych chtěla strávit víc než pár týdnů, chci poznat, než se s ním do čehokoli pustím. Chci si s ním povídat, volat, sem tam si s ním vyměnit pár zpráv, chci vědět jaký je, a chci aby se z něj stal můj kamarád. Chci si být jistá, že spolu dokážeme mluvit otevřeně a upřímně, i kdyby to znamenalo věty typu: "Sere mě, že na mě po ránu mluvíš, potřebuju ráno klid", nebo: "Víš, já chápu, že si občas poslechneš One Direction, ale prosím, poslouchej to, když u toho nejsem." Raději budu čekat a poznávat muže klidně i několik měsíců. Stokrát radši budu všechno tohle absolvovat znova a znova, než být s někým jen z nedostatku něčeho lepšího. Jasně, že člověka nepoznáte po měsíci, nepoznáte ho pořádně ani po roce, ale třeba po takových dvou, třech měsících oťukávání se, už dokážete poznat, jestli spolu vydržíte v jedný místnosti dýl než dvacet minut a taky za tu dobu snad zjistíte, jestli se v jeho názorech neskrývá nějaký neduh, který by pro vás byl tak zásadní, že byste s ním prostě nemohla být. Zkrátka a dobře, zkušební doba je nutná věc a ke vztahům je potřeba přistupovat i trochu racionálně. Protože život, ten máme fakt jen jeden a já osobně ho chci prožít s mužem, který mi bude nejlepším přítelem, partnerem, bratrem, synem i otcem zároveň. A daleko raději strávím třeba i jen rok s někým, koho opravdu miluju a kdo opravdu miluje mě, než být čtyřicet let ve fakt špatném vztahu ze setrvačnosti. Chci ŽÍT, ne přežívat. A tohle všechno ráda absolvuju taky proto, že: "Všechno, co v našem životě kdy mělo smysl, nebylo hned."

Zde odkaz na FB stránku i na Intragram.

5 let 50 kilo 500 kilometrů a nespočet pádů na hubu

3. července 2016 v 11:14 | WiXXie |  Lajfstajl
Původně jsem tenhle text chtěla psát ještě až za další dvě kila, ale ne každej je takovej magor na čísla jako já a 23 je taky pěkný a mocný číslo. Důvod proč to píšu není ani to, abych se vytahovala (možná trošku, ale mám na to právo), jako spíš to, že třeba můžu někoho inspirovat a popostrčit směrem ke spokojenosti se sebou samým a ke zdravějšímu životu. Přemýšlím jak začít a napadá mě asi jedinej způsob. Prostě se přiznat na plnou hubu. Takže: Miluju brambůrky a smažený věci a během čtvrťáku na střední jsem se vyžrala na skoro 98 kilo. Teď miluju brambůrky a smažený jidlo furt úplně stejně, ale mám o 23 kilo míň a smažený věci jím jako něco vzácnýho. Jenže ono neni 23 jako 23.

Když se dívám na měření v srpnu 2011, kdy už jsem měla za sebou zhubnutý první tři kila, chce se mi skoro brečet. Jenom v trupu je rozdíl osm kilogramů TUKU. Ze 45 % tuku, opakuji tuku, v těle (do prdele, moje tělo v půlky tvořil tuk, fuj) jsem aktuálně na 34% a stále ještě nekončím. Ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tom jak strašně těžký to je, znovu se zvednout ze země. Protože pro mě to není jenom o tom finálním rozdílu 98/75. Pro mě to je mnohem, mnohem víc. Když se pustím do počítání (a je to jen odhadem, bohužel, nemám přesný záznamy), dohromady jsem zhubla přes 50 kg (a nabrala takových 25). Ono je totiž něco jiného zhubnout a něco jiného si tu váhu udržet. Každej, kdo je tlustej ví, že si za to většinou může sám. I když to bude zkoušet svádět na štítnou žlázu a já nevim co všechno, v hloubi duše ví, že prostě blbě jí. Moje strava do maturity čítala v podstatě jenom sacharidy. Masová jsem nikdy moc nebyla, takže špagety na sto způsobů střídala rýže na sto způsobů a doplňovaly to brambory na jeden způsob (bramborová kaše 4ever!). No a to prostě není úplně top.

Jsem člověk, kterej s váhou bojuje a vždycky bojovat bude. Nikdy si nebudu moct dovolit žrát smažák 4x týdně a zapíjet ho kolou. Už jen proto, že bych se z tý kombinace nejspíš pozvracela, ale taky proto, že moje tělo tohle prostě nezvládá. Projdu kolem Mekáče a cejtim jak mi roste zadek (a to Mekáč od mala nesnášim a jediný, co jsem tam kdy pozřela byla zmrzlina). Každopádně za těch skoro pět let, který uběhly od maturity, a od tý doby, co jsem si řekla, že se sebou něco udělám, jsem nesčetněkrát něco shodila, něco nabrala. * Vyzkoušela jsem nejrůznější diety, počínaje jablkovou dietou (4 dny jíte jen jablka a zaděláte si na fakt skvělý zažívací potíže), přes třičtvrtě roku trápení se s Dukanovou dietou (jíte jen bílkoviny, takže žádný sacharidy a žádný tuky a zaděláte si na fakt výživný problémy s trávením), různý detoxy s heslem "vyčisti se", ale skutečná myšlenka byla "zhubni za tejden pět kilo, protože máš před sebou důležitou party na který chceš bejt krásná a hubená" (tim si zaděláte na to, že jakmile sníte něco tuhýho, zeblijete se jak amina a je vám blbě ještě další dva dny), až po já nevim jaký výmysly. Zázrak pro mě přišel až když jsem zjistila, že nejlepší je, jíst to, co máte rádi. Trošku se nad tim jídlem zamejšlet, protože guláš se šesti by opravdu neměl být oběd a večeře čtyři dny v týdnu, ale hlavně poslouchat svoje tělo. Nebudu tu vypisovat, co jím a nejím (ostatně valná většina ví na co narážím). Nemyslim si, že je to dobré řešení pro všechny a naprosto respektuju jiný názor. Ale co nerespektuju je neposlouchání svého těla. Když mi moje tělo zahlásí, že by chtělo čokoládu, tak jdu a dám mu jí. Samozřejmě ne 4 tabulky denně, ale když se stane, že jí sežeru celou, no tak co... Vim, že si ráno dám 10 kiláků ve fitku. Víte co se stane, když sníte pár kostiček čokolády? Nic. Vůbec nic. Tělo bude mít radost, že dostalo to, po čem toužilo. Hlavně se vykašlete na nějaký výčitky. Trvalo mi víc než rok, než jsem ve svý hlavě přenastavila pohled na olej, nebo na přílohy. Všech příloh jsem se bála jako čert kříže, protože při Dukanově dietě nesmíte ani olej, ani přílohy, ani nic v čem jsou sacharidy nebo tuky. Rok mi trvalo, než jsem dokázala sníst tolik oblíbený rizoto, aniž by mi přitom neběžely hlavou výčitky, že dělám něco, co nesmim. A popravdě, ještě teď se občas přistihnu, že když si ráno dělám tofu ala vajíčka, tak se na těch pár kapek oleje dívám, jako kdyby to byl pojišťovák z OVB. Nedovolte žádný debilní dietě, aby vás ovládala.

Tělo je kámoš, ne nepřítel. Milujte ho, pečujte o něj, dívejte se na něj, obdivujte ho. Roky a roky jsem nenáviděla svoje tlustý stehna, velkej zadek a široký boky. Teď, když ráno vstanu a podívám se do zrcadla, vidím postavu ženy, podle níž by se mohly tesat Venuše. Mám silný stehna a budu je mít vždycky, není prostě myslitelný, abych přes stehna měla obvod 50 cm, když v naší rodině není jediná osoba, která by měla hubený nohy. Můžu bejt ráda, že je vůbec mám a že chodim! Mám velkej zadek, díky kterýmu mě nebolí sezení na obruči a kterej si zamiloval snad každej chlap, kterej ho kdy viděl bez oblečení. A můžu skákat radostí, že ho večer mám kam uložit. A ano, mám boky jako blázen, díky čemuž mám vizuálně tak štíhlej pas, že ani nemusim nosit korzet, aby byl patrnej. A jsem vděčná za to, že ho mám do čeho oblíct.

Miluju svoje tělo a chci aby se mu se mnou žilo hezky. Tím pádem se taky snažím pro něj něco dělat a to nejenom v jídle. Nenáviděla jsem se kvůli váze. Teď je to pro mě jen nějaký číslo (jasně, že na váhu lezu a chci mít jednou těch vysněnejch 67 kg, ale když ráno vlezu na váhu a je tam o půl kila víc než den předtím, nepáchám kvůli tomu harakiri). Důležitý pro mě je jak se cítím a popravdě, pokud se moje tělo cítí špatně, cítí se špatně i hlava. Fyzická pohoda souvisí s tou psychickou. Je to trochu jako horská dráha začínající nikde. Jsem nešťastná, tloustnu, necvičím, jdu pomalu ke dnu, najednou jsem už úplně v prdeli, nemůžu, dusím se, pocity úzkosti, strachu, nejistoty mě provázejí každý den. Přijde poslední pohlavek a já ryju držkou v zemi. Ležim, nehýbu se, chci umřít a pak si uvědomím co všechno vlastně v životě mám a začnu se o to opírat. Rodina, kamarádi, práce, škola, domov. Jdu vzhůru, jím zdravě, začínám zase sportovat, plním si sny, makám na sobě a svém životě, jsem šťastná! Něco jsem zhubla, něco si splnila, můj život je super a já si říkám, že dobrý, že takhle je to fantastický a stačí mi to a začínám stagnovat. Do fitka už nechodím 5x týdně, ale jen 2x (nakonec přestanu úplně), jídlo tu a tam proložím dortem a u filmu snim klidně pytlík brambůrek a tabulku čokolády, přestávám číst a vzdělávat se a začínám nabírat. Z nabírání začínám být rozmrzelá, takže to paradoxně zaháním jídlem a zase začínám jít dolů a takhle to je furt dokola.

Víte k čemu je dobrý dno? Aby se od něj člověk odrazil a šel zase vzhůru a jestli jsem v něčem fakt dobrá, tak to je složit se a díky tomu jít strmě nahoru. Vlastně když můj život začíná bejt nuda a nemám žádný pozitivní vyhlídky, vždycky se těšim až se konečně zhroutim a padnu na kolena. Vím, že na kolenou nezůstanu dlouho. Nemůžu se dočkat až mě něčí slova, který by mě vlastně měly jen zranit nakopnou k lepšímu výsledku. Jak něčí urážka zapne můj knoflík nasranosti a spustí vlnu: "Cože? Já že něco nedokážu???? Tak sleduj!!!" Sport totiž vážně pomáhá ve všem. Vyplavuje endorfiny a ten pocit, když jdete z fitka a skoro necítíte nohy, teda cítíte je až moc, je k nezaplacení. Navíc u cvičení si neskutečně odpočine hlava a to je asi to nejdůležitější. Někdy od února, kdy jsem konečně po deseti letech konečně začala svoje psychický problémy řešit, se učím vypínat. Je to vážně potřeba. Buďme rádi, že umíme myslet, ale nepřehánějme to s tím přemýšlením, jinak nám hrábne :) Nemyslím si, že tohle je moje finále. Jsem si dokonce docela jistá, že zase přijde nějaký období, kdy něco naberu. Jediný co vím jistě je, že už se NIKDY nedostanu na 98 kilo a že se VŽDYCKY z tý země zvednu. Dvakrát, třikrát se do tý posilky, nebo ven běhat, budete nutit, ale až tam půjdete počtvrtý, budete se tam už těšit. Nezáleží totiž na tom kolikrát v koupelně brečíte a hledáte něco, čím byste si mohli ublížit, nezáleží na tom jak často stojíte u zrcadla a nadáváte si do tlustejch prasat. Je úplně jedno kolikrát klečíte nad záchodem a uvažujete, jestli máte skutečně dost odvahy na to, abyste se vydali na dráhu bulimičky, ani nezáleží na tom, kolikrát kvůli někomu nebo nečemu pláčete. Důležitý je, že se z toho dna a z těch sraček pokaždý zvednete. POKAŽDÝ!!!! A je úplně jedno jestli se zvednete za tejden nebo za půl roku. Důležitý je se opravdu ZVEDNOUT. Narovnat záda, vyprsit hruď, zvednout hlavu, srovnat ramena, zatáhnout břicho, podsadit pánev a vykročit přímo. Protože nikdo jinej to za vás neudělá. A to platí jak v hubnutí, tak v jakýkoli jiný sféře života.

Varování! Vždycky se najde nějakej dobrák, pro kterýho budete až moc tlustý. Každej má měřítko hubenosti někde jinde. Protože ty typy, který maj 30 kilo i s postelí si vůbec neuvědomujou jak těžký to je. Zhubnout a držet se. A věřte, že ani oni nemusí být mnohdy se svojí postavou spokojení, mějte je rádi a pečujte o ně úplně stejně jako o sebe. Ono jim to časem dojde.

P.S.-Tímto bych moc ráda poděkovala všem lidem, který mě někdy urazili. Mužům, kteří mě opustili, nebo nechtěli. Děkuju! To vy jste ten hnací motor!!!! A vlastně se ani tak nebojím risknout lásku znovu, protože když to nevyjde, já vím, že se zase posunu dál. Každý ublížení ze mě dělá silnějšího člověka. Díky! *Ve skutečnosti jsem si to neřekla. Ve skutečnosti mě totálně urazil nějakej zkurvysyn v hospodě a v zápětí nevlastní táta, který tehdy měl sto třicet kilo (a má myslim doteď) a já se nasrala natolik, že jsem se rozhodla ukázat jim, že mě prostě nikdo urážet nebude!

A pokud nemáte co dělat, doporučuju olajkovat mojí FB stránku, případně mě sledovat na Instagramu.