"If you can dream it, you can DO it."
-Walt Disney

DĚLÁNÍ TLUSTÝCH ČAR

9. října 2017 v 1:08 | WiXXie |  Myslánka
V životě jsou lidé, kteří přijdou a odejdou. To přicházení je vždy zábavnější a člověk při něm má většinou radost. Odchody bolí. Ať už je to z jakéhokoli důvodu. Někdo, kdo do té doby do našeho života patřil, je najednou pryč a nikdy nevíme, jestli se ještě někdy vrátí.
 

PÁD NA HUBU Č. 264

23. července 2017 v 17:52 | WiXXie |  Myslánka
Jdu s kůží na trh. Bez příkras, omluv či sebezpytování. Prostě to řeknu na plnou hubu. Všechno. Potřebuju se zas nakopnout a třeba to nakopne i pár dalších jedinců, kteří třeba přesně takový nakopnutí potřebují a ocení moji upřímnost.

Nabrala jsem! Hodně! Od doby, co jsem začala hubnout, vážím momentálně nejvíc. Není to původní, jak já říkám porážková, váha 97 kg, s kterou jsem maturovala. Vždycky jsem měla nějakou hranici, přes kterou jsem se nepřehoupla, naposledy byla stanovená na 80 kg, jenže tentokrát jsem tak nějak jenom sledovala jak se číslovka na váze mění a mění, číslo stoupá a momentálně ukazuje skoro 87 kg. To je prostě moc! Paradoxně se necítím ve svém těle nejhůř, tak jako tomu bylo dřív, ačkoli na váhu jsem měla míň, ale cítím to na sobě, vidím to na sobě a nejsem s tím spokojená. Jenomže... nemám sílu a energii s tím něco dělat. Nemám žádnou motivaci, nemám žádný konkrétní cíl. Teda... neměla jsem.

KAM SE PODĚLA MUŽSKOST?

25. června 2017 v 14:59 | WiXXie |  Myslánka
Dostala jsem kopačky... Teda, jestli se měsíční známosti dá říkat vztah. Každopádně známost skončila a mě to dovádí k myšlenkám, že všude okolo mě je plno velice vzácných pokladů v podobě žen a kvanta průměrných mužů. A my se můžeme zbláznit, když se kolem nás mihne jeden, aspoň trochu slušný chlap. Hned bychom ho opěvovaly jak je úchvatný a úžasný a přitom? Vlastně je fakt průměr. Tím nechci svého teď už ex shazovat. Rozhodně je to kvalitní člověk, je chytrý, není alkoholik, ani workholik, nehraje bedny, neprohání kvanta holek ale... tohle by přece měla být samozřejmost. Ne hodno adorace a stavění na piedestal. Nebo v dnešní době už jo?
 


(Nejen) pravdou živ je člověk

27. května 2017 v 9:00 | WiXXie |  Myslánka
Právě dočítám knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani a musím říct, že mi neskutečně otevřela oči v mnoha směrech. Ráda bych se podělila o některé pasáže a možná to udělám, až se mi bude chtít.

Ale to není to, o co se chci podělit dneska. Diskuze s kamarádkou mě inspirovala k mnoha myšlenkám, které nejsou nijak převratné, jen jsem jim ráno dokázala dát formu, našla jim trchu hlavu a patu, možná spíš jenom koleno a krk a ráda bych je hodila do éteru, ať už to někdo bude, nebo nebude číst.

Abych nastínila situaci, jedná se o mou hodně blízkou kamarádku a cesta naším přátelstvím nebyla úplně snadná. Od mého prvotního pocitu, že se jedná o primitivní a vesměs hloupou slečnu, která nemá vlastní názor (a dávání na názor jiných osob), její občasnou potřebu (v té době) znít přechytrale, přes mé opovrhování její osobou na základě jedné události, jejíž pozadí také nebylo až tak úplně v pořádku a já jsem tu skutečnost nechtěla vidět tak, jak doopravdu byla, přes mou neschopnost vysvětlit jí, co se vlastně v mém nitru stalo a proč s ní nechci mluvit, až po usmíření, vyřčení spousty slov, která byla možná až zbytečná, protože by bývalo stačilo říct prostě a jednoduše (z mé strany): "Promiň mi, že jsem k tobě nebyla férová, mám tě ráda a věřím ti a to je to jediné na čem záleží." Až po současný stav, když je jednou z mála osob, k nímž chovám opravdovou důvěru.

Každopádně tahle kamarádka se mě snažila přesvědčit, alespoň tak jsem to pochopila, že bych měla dávat na názor lidí, kteří mě pomlouvají, šíří o mně nepravdu a tváří se jako větší kamarádi, než ve skutečnosti jsou. Vím, že všechna její slova byla řečena s láskou a péčí o mou osobu a mojí duši. Jako jedna z mála osob ví, že za mojí drsnou fasádou (která ale není přetvářka, opravdu mě to hrozně baví) se skrývá jemné a citlivé jádro. Ale taky trochu houbovité, jen tak něco tím jádrem neprojde a odfiltruje se. Proto se mě nic moc ani nemůže dotknout. Každpádně zpět k tématu, že mě lidi drbou a já bych se tím měla zabývat. Moje zásadní otázka je: PROČ, PROBOHA?! Proč bych se měla zabývat tím, že mě někdo pomlouvá? Proč bych se já měla ospravedlňovat před někým, kdo je líný si ověřit realitu u osoby nejpovolanější-mě? A pokud by stejně pravdě nechtěl věřit, tak proč bych ho já měla o něčem přesvědčovat? A pokud se jen tváří jako kamarád, ale ve skutečnosti jím není, moc nechápu jeho motivaci. Přijde mi logické trávit čas s někým, na kom mi záleží a koho mám opravdu ráda... Mám tolik aktivit, že na zbytečné lidi a zbytečné vztahy, které nejsou pravé, v mém životě zkrátka ani není místo. To, že mám někoho ráda je přece super a, že on to neopětuje? To už ale není můj problém.

Konkrétně já jsem člověk, který žije z lásky. Někoho dobíjí sport, někoho alkohol, někoho hraní na hudební nástroj, mě dobíjí a pohání láska v jakékoli formě. Ať už třeba lehká zakoukanost do nedostupného člověka, nebo láska k přátelům. Roky a roky mě všichni učili, že mít někoho rád je vlastně špatné, protože co, když to nebude opětováno. Jenomže já jsem se za poslední dobu naučila jediný, nestydět se za to, že mám někoho ráda a nebát se ničeho. I když on nemá rád mě. Protože to, že vy máte někoho rádi, to je VAŠE a to vám nikdo nesebere a je to cit, který je nádherný a stojí za to pro něj žít a dýchat a to, že dotyčná osoba vás ráda NEMÁ, to vás až tolik trápit nemusí. Jasně, že když je láska opětovaná, je to vždycky lepší, ale kdo je na tom líp? Ten, kdo tenhle hezký cit CÍTÍ, nebo ten, který ho NECÍTÍ? Aha?

Jediná osoba, za kterou máte zodpovědnost, jste vy sami. Co se zbytku lidí týče, tam máte akorát zodpovědnost K někomu a to vážně není totéž. Můžete dělat něco pro někoho, kvůli někomu, brát ohledy, ale nepřetvařujte se. Vaše pravé já je to nejkouzelnější a nejdokonalejší, co můžete světu dát a jediná osoba, kterou byste měli milovat opravdu bezmezně a hýčkat ji každý den, je ta osoba, která na vás kouká v zrcadle (schizofrenikům a lidem, kteří mají doma kouzelné zrcadlo, ze kterého na ně kouká nějaký démon se omlouvám, mrkněte do jinýho zrcadla). Záleží jen a pouze na tom, abyste se dokázali podívat sami na sebe a mohli si říct: "Jo, k tobě jsem stoprocentně upřímný a i když uděláš kravinu, budu tě mít rád dál. Jsi super." Pak teprve můžete mít rádi jiné lidi.

Roky jsem se nenáviděla, posledních pár týdnů pociťuji lásku k sobě samé a je to fakt skvělé, protože konečně mám v sobě tolik lásky a energie, že jsem schopná jí šířit dál a mít ráda i lidi, kteří si to nezaslouží, nebo o to nestojí. Ale to, že oni mi ten cit neopětují, to už není můj problém.

No.... takže výsledek je jednoduchý. Ano vím, že valnou většinu lidí mám asi raději, než mají oni mě. A evidentně jim některé moje kroky z minulosti činí hoře, nebo mají potřebu je šířit, ať už jsou pravdivé nebo ne. Ale mně na tom asi až tolik nezáleží. Každý krok z mé minulosti, ať už byl kladný, nebo záporný, nebo se za něj stydím, ani jednoho z nich nelituju, protože nebýt toho, že jsem v životě udělala spoustu hovadin, nestála bych tady a teď taková jaká jsem. Plná sebelásky a možná trochu moc sluníčkářství, ale obklopená lidmi, které mám moc ráda a věřím, že aspoň trochu mají oni rádi mě. Věřím, že člověku, který mě bude chtít mít rád a bude mě chtít poznat, budu stát za to, že se mě na konkrétní pomluvy zeptá, nechá si je vysvětlit a následní si názor utvoří sám-ať už jakýkoli, to neovlivním. Ale rozhodně nemám zapotřebí někoho přesvědčovat. A pokud pomlouvači mají tak nudný život, že musí řešit ten můj, já jim tu radost dopřeju a upřímně mě ani moc nezajímá, co říkají. Věřím, že člověk, který mě má, nebo bude mít rád, si pravdu ověří a ten zbytek mi může být jedno.

HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSRAT

10. dubna 2017 v 22:06 | WiXXie |  Myslánka
Četli jste knihu Veronika se rozhodla zemřít? Já si jí nedávno (konečně) koupila a chystám se přečíst si jí po dva a půltý. Cožeto? No... rozečetla jsem jí, nedočetla a pak jsem jí podruhý přečetla celou. Proto to půltý. Poprvý, když to nebylo úplně celý, se počítá jako půl. V tý knížce je strašně moc pravdy. Celá je o jedný věci, která je asi nejdůležitější na světě a tou je sebepoznání. A přiznání si.

LIŠKOVÁNÍ

25. února 2017 v 17:25 | WiXXie |  Myslánka
Většina lidí tomu říká depka. Já tomu říkám nerovnováha mezi liškou a lvem a čím častěji se vrací, tím rychleji ji dokážu rozpoznat a zahnat. Ale aby to dávalo smysl, začnu od začátku.

ALL THE SINGLE EVENINGS

20. února 2017 v 21:05 | WiXXie |  Myslánka
Všechno bych to uvedla jednou jedinou větou. Nebo spíš konstatováním. UŽ NEMŮŽU! Dívám se do svého diáře a zjišťuju, že od 30. 1 do dneška, jsem měla (kromě dneška) jeden den klidu. Caps lockem JEDEN. Což je pro člověka, jako jsem já, vážně očistec. Mám ráda lidi, fakt strašně moc a svoje přátele nejradši. Když se k tomu pak připojí i možnost strávit čas s lidmi, které neznám tolik, ale chci je poznat, je to ještě o fous lepší, ale pravda je taková, že abych mohla trávit čas s lidmi, být na ně milá a být přesně to pozitivní sluníčko, který má většina lidí z mýho okolí ráda, potřebuju doplnit energii samotou, klidem a tichem. A všechny tyhle tři věci jsem teď fakt dost postrádala. Hlavně ten klid.

JÁ TAKY DRIFTUJU??

4. února 2017 v 15:26 | WiXXie |  Myslánka
Víte co je to driftování? Nemyslim to, co dělal Vin Diesel v Rychle a zběsile 3, myslim to na ledové kře, někde u severního pólu, tak jako driftují členové první české polární výpravy v Cimrmanovském Dobytí severního pólu. Člověk prostě pluje na ledové kře a je proudem pomaličku unášen. Po kře se můžete pohybovat, ale opatrně a pomalu, jinak jí rozpohybujete moc a utopíte se.

A přesně takhle podle mého fungují vztahy.

LET THE END BEGIN

17. ledna 2017 v 19:01 | WiXXie |  Myslánka
Mám ráda konce vztahů. V mém případě spíš konce "vztahů". Pokaždé překvapím sama sebe, co jsem se za uplynulou dobu naučila a jak moc jsem se posunula. Ve zvládání emocí, v sebeléčení. Mnohdy taky vystřízlivým v otázce toho, s jakým člověkem jsem vůbec měla tu čest. Když jsem se odmilovávala naposledy, s hrůzou jsem si uvědomovala, jak strašně moc mi ono pobláznění se zatemnilo rozum. Že bych se odstěhovala z Prahy do maloměsta? Ještě k tomu na sever? Fakt ne! Ale naučilo mě to mnohé, zvlášť jsem teď šťastná, že on je šťastný (snad) a taky jsem došla k tomu, že ho ve svém životě chci jako kamaráda.

RANDÍM, RANDÍŠ, RANDÍME

5. ledna 2017 v 11:21 | WiXXie |  Myslánka
Nemám ráda označení "rande". Jednak je to moc závazné, jednak si připadám, že je mi čtrnáct a jednak si vždycky vzpomenu na ten příšernej pořad, kterej v devadesátkách běžel na Nově se Slávkem Bourou a Markétou Mayerovou.
Na druhou stranu, když se dva lidi potkají někde v baru, nebo na ulici, vymění si kontakt a za pár dní se domluví, že se sejdou, rande to prostě je. A takové rande by mělo mít určitá pravidla. Neříkám, že je nutné je striktně dodržovat všechna, to by pak člověk nemyslel na nic jiného, než na to, jestli náhodou nedělá něco špatně a nemohl by se uvolnit a být sám sebou. Ale za mě jsou tři zlatý pravidla, který by se prostě dodržet měly.

Kam dál